Oddíl Aquaterra - Aquatera má vánočku aneb kuře na pekáč

Pro mě, jako pro jednoho z mála, začala Vánoční výprava oddílu Aquatera roku 2005 trochu jinak než pro ostatní. My jsem se - tedy já, Alby, Verča, Phája a Linda - totiž musely dostat na Sklené (tam jsme měli Vánočku strávit) pěšky. Abych nepřeháněl, autobusem do Světnova a odtamtud pěšky. Proč to bylo takto zařízené? Chtělo se předejít události, která se nám stala asi před třemi roky, a to že nás řidič nepustil do autobusu, jelikož byl moc plný.
,,Jak moc pomůže pět lidí tomu, aby nebyl plný autobus?" zeptala se Verča, když jako poslední z nás došla na nádraží (tam byl sraz). Byla už alespoň sedmá, kdo se na to ptal. 
Přesto jsme nastoupily, pak zase vystoupily (i přes mé mírné nutkání jet dál) a pod Albykovým vedením vyrazili na cestu. Ať si ještě někdy zkusí stěžovat na mé orientační schopnosti (či spíše neschopnosti). Hned napoprvé jsme vyrazily špatně, skoro na druhou stranu, než jsme měli. Když jsme si ale prošli les a vysoký sníh, rozebrali výšku a nížku psů, vytáhli mapu, baterku a Lindinu oplatku a zjistili jsme, že bychom se tou cestou, po které jsme šli, dostali na Tálák pravděpodobně ještě dřív, než by ostatní vyjeli ze Žďáru, vyrazili jsme zpátky. Opět jsem došli na autobusovou zastávku a tentokrát, za spolupráce s mapou, jsme vyrazili správnou cestou. Před pár větami jsem si stěžoval na hloubku sněhu. Proti tomu, co nás čekalo teď, to nic nebylo. Přesto jsme se hrdinně vydali vpřed, spořádali Lindiny bonbóny, navštívili pomník zavaleného studenta (prosím o pět minut ticha), zasmáli se Albykovu pádu a mému zjištění, že ta cesta co ta jistojistě má být tam jistojistě není, probrali, co bychom dělali, kdyby se Albymu najednou něco stalo (šli bychom klidně dál) a zajásali při pohledu na světla Skleného. Bohužel byla odmítnuta má nabídka k závěrečnému sprintu k chatě, nemám nejmenší tušení proč. 
Těsně po našem příchodu k chatě přijel Zbyňa, Jířa, Hóňa, Lacoš a hlavně všemi očekávané klíče od naší ubytovny. Za necelou čtvrt hodinu však skončil všechen klid. Přijela zvířata. A dál už to byla klasika: vybalování, rozdělování pokojů, a tak dále. Nutno snad podotknout jen to, že my Votlemci jsme dostali vůbec ten nejstudenější pokoj. A pak samozřejmě likvidace večeře - každý musel mít svou vlastní a já se celkem slušným způsobem přiživil. 
Po domluvě se ségrou (jenom s Radkou, Zuzka tam nebyla) jsme děti (to jsou ta zvířata, jestli jste to nepochopili) svolali do jídelny a začali s hrami. Nejprve plánované rozdělení do skupin pomocí Večerníčků. Horko těžko jsme po ubytovně sehnali dostatek spínacích špendlíků pro děcka a nechali je hrát. Jakmile přišli na to, co jsou, měli se podle společných znaků rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina těch, jejichž slovo začínalo na M, druhá těch, jimž začínalo na P. Jakmile bylo dohráno a dorozděleno, začalo se s normálními hrami. Nejdříve Člověče nezlob se (chcete to vysvětlit? Jděte si za Radkou), pak Čokoládu bez čokolády (viz předešlá závorka). Při ní jsem se domluvil s Peťulkou. Měla začít první fáze zdejší hry. Ta byla původně plánována do Přibyslavi, jelikož se ale muselo změnit místo, kde naše výprava bude, muselo se i ve hře udělat pár úprav. 
Bylo chvíli před půl desátou, když do jídelny vtrhnul bláznivý kuchař alias Peťula, divoce mávající vařečkou (původně měla vběhnout do shromážděného davu a někoho ,,bezpečně ohrožovat" již výše zvýšeným, kuchařským náčiním, to ale bylo za současné situace nemožné) a křičící ,,Chyťte ho! Chyťte ho!"
Samozřejmě, původně nikdo nechápal o co jde a podle toho všechno vypadalo, tady ale musím statisíckrát poděkovat ostatním Votlemkům, že to, ačkoliv taky neměli nejmenší tušení, o co jde, zvládli výborně. Nevím, který z nich se připojil první, brzy ale úplně všichni křičeli spolu s kuchařem a hecovali ostatní a pak se najednou Seďop zvedl ze židle, vyběhl z místnosti a po schodech do patra. A ostatní ho rychle následovali. Proběhli kolem zpola vyděšené, zpola překvapené Peťulky a nikoho z vedoucích, kteří byli taky v místnosti, si nevšímali. 
Do teď jsem se nasmíval stranou od dění, ale teď jsem přišel k Peťulce. ,,Kam běží? Kam to běží?" ptala se slabým, vysoce položeným hlasem. 
To už jsem se zcela nepokrytě tlemil. ,,Nemám nejmenší tušení," řekl jsem a zároveň s tím promluvil Alby, který k nám zatím taky došel. ,,To bylo v plánu?" zeptal se. 
,,Ne, nebylo," odpověděl jsem s výrazem prasete v žitě, ,,ale vyšlo to skvěle."
Náš kuchař se davu vydal naproti do patra, zatímco já jsem ségře předal první telegram, který měl ostatním přijít. Peťula zatím dětem vysvětlila, že jí uteklo kuře, které měli mít na štědrovečerní večeři a jestli nechtějí být o hladu, musí ho chytit. Aby jim pomohla, zavolala soukromému očkovi. Na místě vytáhla mobil a nafingovala rozhovor, při němž se ukázalo, že očko je na vozejku a je tedy mírně nepohyblivé, nehledě na to, že by se sem z Londýna nedostal dostatečně rychle. Aby jim ale stejně pomohlo, bude jim posílat telegramy o tom, co zjistilo přes své četné kontakty. 
V tu chvíli už Radka stála s hlavou ve dveřích a dělal, jako že mluví s pošťákem. A mluvila. A děti nešly. A tak dál žvatlala pátý přes devátý. A děti stále nešly. A tak pořád něco kecala. A oni konečně sešly dolů, ale dělali takovej nehoráznej randál, že stejně nemohli slyšet ano slovo. A tak Radka mluvila dál, až nelidsky dlouho. A tady dík Seďopovi, který, jakmile si všiml, že se něco děje, dokázal utišit dav pár výkřiky. A tak ségra dožvatlala do prázdných dveří, zavřela je a otočila se k našim skautům a skautkám. Přišla s historkou, že pošťák přinesl telegram od ,,ňákýho Tonyho Vočka" a rovnou ho přečetla:
,,kure nalezeno- stop- v deset hodin ma sraz s dielerem u zdejšího kostela- stop- chce si koupit letenku do ciziny- stop- musite mu v tom zabranit- stop.
tony vocko"
Naše děcka mě překvapily. Dokázaly se obléct během pěti minut (já jim dával takovejch patnáct). Takže jsem se akorát domluvil s Albym na dalším tahu a spolu se sestrou jsem děcka odvedli ke zdejší kapli. Zde jsem je nechali, ať si ve čtvrthodině, jež nám zbývala do desíti, vyblbnou jak je libo. Jenže Alby přišel o něco dřív. O pět minut dřív. Tady to ale zachránila Radka, která byla dost nedočkavá a přinutila nás schovat se ještě před desátou. úkryty jsem nalezli naproti kapli, kolem požární zbrojnice. Albyk přišel záhy, po polní cestě kolmo na silnici. Zabalený v celtě, nesměle zahoukal: ,,Hůůú! Je tady někdo?"
Jakmile jsem si uvědomil jeho přítomnost (přiznám, že mi to chvíli trvalo, bylo to ale proto, že jsem jeho příchod očekával ze silnice a ne z pole) vyrazil jsem ze své schovky za studnou a s výkřikem ,,Za ním!" jsem po něm vyběhl. Ostatní zareagovali rychle. Vyběhli vteřinku po mém výkřiku. Zpomalil jsem a nechal jsem je prohnat se kolem mne. Jakmile poslední zmizel, vrátil jsem se za sestrou (ta jediná zůstala) a chtěl jsem se s ní domluvit, kam děckám schováme dopis (pochopíte za pár řádků). Byla dost iniciativní, takže než jsem k ní došel, už byl dopis zapíchnutý ve sněhu před zbrojnicí. Pak jsme společně vyběhli za davem. Alby nás hnal humusáckým marasem - po kolena sněhu a celá cesta na poli. Zatímco Radka začala sbírat ty slabší naší skupiny, kteří nevydrželi běžet, já se hnal dál. Ještě jsem sebral Abyho celtu, jež ležela vedle cesty jako hromadný hrob myší, a doběhl jsem vedoucí část. Chudáka Albyka už stačili odchytit. Krčil se na sněhu, obklopen našimi staršími i mladšími. Vzduchem se nesly různé pokřiky i pokusy o to, něco zjistit - klasika. Takže jsem se, vybočiv z původního plánu, začal našeho vedoucího vyptávat: kdo je, co tu dělá, atd.
Absolutně skvěle zvládl tu historku: Zastavilo ho něco obrovského a chlupatého (doprovázel do názornými pohyby rukou a hlas použil vysoký, vyděšený) a přikázalo mu, aby sem přišel a řekl jim, že tam mají vzkaz. Takže se naše kompanie vydala zpátky, včetně zajatce, jehož přítomnost si děcka vyžádali. Naši začali pátrat kolem zbrojnice; když už jsme tam stáli předtím, asi ji považovali za kapli i teď, ovšem nutno říct, že dopis byl stejně schovaný tam. Někteří chodili kolem a pátrali, někteří to po čase vzdali, někteří prostě jen tak postávali - nikdo ale dopis nemohl najít. Až Anna, jež do teď jen stála kus od nás, udělala dva kroky dopředu a vytáhla a dopis ze sněhu. V tu chvíli jsem propadl nekontrolovatelnému záchvatu smíchu. Musíte uznat, že něco takového je vážně živoucí ironie tohohle světa. 
Dopis byl jednoduchou fraškou. Bílý papír s nápisem ,,Chachachachachááá" nebo tak nějak a dole nepřečtitelný podpis. Tady se taky trochu zaimprovizovalo: předali jsem dopis Albymu, aby ho donesl Vočkovi, který měl podpis rozluštit. Tím jsem se zbavili jak zajatce, tak dopisu a případným odkazům na něj, a dokonce jsme si zajistili i odůvodnění pro závěr hry. O tom ale až později. 
Jelikož, alespoň co se mi zdálo, byla děcka v dobrém rozmaru, nechtěli jsem je rovnou poslat do budovy. Rozhodlo se, že se přesunem k nám na dvorek, kde si ještě něco zahrajeme. Na místě nás Radka seřadila do vláčku, kterým jsem měli vyšlapat trasu na Eskymáckou honičku. Ta se taky připravila. Jenže než jsme ji mohli začít hrát, ukázalo se, že některým dětem už je zima, takže jsem zapluli zpátky do ubytovny s tím, že pole máme připravené, takže si hru můžeme zahrát příští den. Zatímco se všichni nahrnuli dovnitř, mě, jakýžto tomu, jež zůstal poslední, vpadl do zad Alby. Načež jsme počkali, až všechna děcka zmizí do patra, aby se převlíkla, a vešli jsme. Rozkaz zněl, sejít se po převlíknutí v jídelně. Tady zaúřadovala Kikina: ptala se všech mladších, jestli mají suchý ponožky (tady taká drobnost: zatímco většina mladších měla, tak ani já, ani šakal, ani Seďop, jsme neměli) a když neměli, okamžitě je posílal nahoru vzít si nový. Takto si Sláva doběhl vzhůru k výšinám asi pětkrát, nejenom kvůli ponožkám, ale i kvůli dalším částem oblečení. Já jsem zatím předal Radce další zprávu a Peťula, jakožto náš kuchař, vysvětlila lidem, o co vlastně soutěží - o tu nejlepší část z kuřete. Více méně se to nesetkalo s moc velkým nadšením, to ale nebylo důležité. Vzápětí totiž dovnitř vpadla Radka s novými telegramy. Měla dva, kažý pro jednu skupinu A tak začalo luštění.

jl tn saptoý- stna- kfil nbjlvren zafsnb, jpkym zpchycnvpt nbsph opsrch zaipv- stna - opstlstr aintn zifsren dolsor schfzkf s drlelilm p tlo sl s orm ndmrte sltkpt zonvf- stna - kfil fz olmp spocr nafstrt zlmr dirv jpk an vponcrch- stna -nd tld vpm bfdf zaipvy ansrept sruinvpol- stna- dnbinf onc- stna.
tnoy vnckn

Pevně věřím, že to dokážete hladce přeložit, neboť stejný úkol měly i naše skupiny. Jakmile se jim to povedlo, dostali rozchod. Více méně byla hlášena večerka. 
Co se dělo v kterým pokoji v noci, vážně nemůžu sloužit. Co se dělo v našem pokoji nemůžu napsat, neboť by to bylo stejně okamžitě zcenzurováno, kvůli přespříliš velkému množství věcí nadmírně vulgarity, i těch horších (stačí ale chvíli poslouchat Verosku a určitě se dřív či později o nějaké také věci z večera dozvíte). 
Budíček, naproti očekávání, přišel celkem pozdě (k mé velké nelibosti a k nesmírné radosti šech ostatních). Něco málo po půl devátý přišla k nám do pokoje Radka s budíčkem (a ještě vyhrožovala, ať si zkusím stěžovat). 
Tento, stejně jako předešlý den, jsem měl malý (teoretický) problém. Nevěděl jsem, jak budou moje úkoly vycházet s časem, a čím se zaplácaj mezery. Nutno však říct, že s tím nakonec žádný (praktický) problémy nebyly. Všechno mělo začít až po snídani, tak jsme se vší radostí zasedli ke stolu zaplněném tácy s nejrůznějšími druhy buchet, jak doma dělných tak kupovaných. Všechny tvarohové se v tu chvíli ocitly ve vážném nebezpečí. Byl jsem tady já. Když už více méně skončila snídaně a většina lidí se rozešla, zatímco já se pořád ještě bezostyšně cpal, Smajlík se mě překvapeně ptal, jak to všechno můžu sníst. Odpovím teď. Nevím. Nemáte někdo náhodou tvarohovou buchtu?
Jen co se zlikvidovalo nádobí, byla naše kompanie znovu svolána do jídelny. Radka započala tichou poštu. Byl to ale jenom takový manévr, abychom mohli zařídit naše věci. Alby se musel jít připravit a ségra dostal další telegramy. A tak opět roznášela.
HYENA SPI
ioaplsm vsm vhiomoc- atoi- jn to odbornpk ns lov vanyo druyu- atoi - esucp vsa jsk an lovp kursts- atoi - yoden atnatp- atoi.
Zatímco děcka luštila, já jsem zpacifikoval šakala a šli jsme nahoru připravit soutěže. Teď už přesně nevím, kdy jsem sešel dolů, tuším ale, že pro mě skočila Radka, že už mají šifru skoro rozluštěnou. Stačil jsem akorát sejít pod schody. Zvonek se rozdrnčel a ten chlap ho mačkal jako maniak. Nechal jsem soutěžící, aby se kolem mne vyhrnuli vstříc dveřím, a počkal si, až dovnitř vpustí Lovce (viz ta šifra, jestli jste ji nevyluštili, máte smůlu). Samozřejmě jím byl opět Alby. Od svého minulého úkolu ani trochu nezměnil vizáž - opět v celtě. Nasměroval děcka opět tam, odkud před chvíli vyběhl, a dal se do vysvětlování. Jelikož ho nejsem schopen přesně interpretovat, vkládám pouze můj kontext, podle kterého se zhruba řídil. 
,,Takže lidi! Mým úkolem je naučit vás lovit! A to ne lovit nějaký lvy a tygr! To je pro bačkory! Ale lov kuřat - jo tak to je taky pro bačkory. Pokud chcete vědět, co je vážně umění, tak lov kolibříků! Ale to teď není důležité! Každý z vás půjde individuálně po stanicích, u kterých budou mí pomocníci. Na každým stanovišti se vždy dozvíte, co budete potřebovat, a samotný výcvik vám pomůže ve vašem pozdějším lovu. Takže. Jedná se o soutěž, takže žádné pomáhání soupeřící skupině, ani té vlastní. Tímto zahajuji Soutěž o nejlepšího lovce!"
Teď jsem plánoval výstřel z děla. Dělo však nebylo dostupné. Tak jsem ho chtěl vyměnit za revolver. Jenže ten taky nebyl dostupný. Tak jsem chtěl použít alespoň kapslovku. Bohužel, ani ta nebyla k dispozici. Tak se na to všechno vybodlo a pokračovalo se jinak.
Alby shromážděným přečetl recept na Kuřecí prsty. První čtení se až neuvěřitelně minulo účinkem. Seďopova strana totiž šlohla té Verčině propisku, takže se celou dobu o ni dohadovali. Nikdo z receptu neměl nic. Nakonec byla propiska pod nátlakem vrácena, a recept se četl znovu. A pak jsem nastoupil já. Mým úkolem bylo popsat disciplíny, kterých se budou účastnit. Jedna z nich (škrabání brambor) se musela zrušit, pořád jich ale zůstalo dost. Tedy: Kuchařské derby, Odchyt kuřat, Uvázání na kuře a Past na kuře. Popisovat nebudu, snad krom zmínky o Kuchařským derby, při kterým se musel nazpaměť zopakovat Albym přečtený recept a o jedné z částí Uvázání kuřete, kdy se muselo na namočené mýdlo (tu disciplínu musela Karolínka a i někteří další doslova proklínat) uvázat takové šílené šněrování (chcete ho znát? Dojděte si z Radkou). 
Po skončení měla děcka volno až do oběda, který na sebe nenechal dlouho čekat. Prvním jídlem se stala čočková polívka (naplněná kousky masa), (kterou jsem nejdřív odmítl, pak, zdolán převelikým hladem, jsem přežil jednu naběračku), druhým byly těstoviny nesladko (které zase odmítl šakal a to definitivně). Následoval polední klid, zatímco se likvidovalo nádobí. Pro mě to znamenalo sčítání výsledků ze předchozí soutěže, a jelikož až do teď nebyli nikde zveřejněny, nabízím je nyní.


Kuchařské derby
1.Linda 10 bodů
1. Honzík 10 bodů
2.Anna 9 bodů
3.Phájus 8 bodů

Past na kuře
1.Pavlínka 0:06
2.Dáda 0:10
3.Klára 0:16

Odchyt kuřata
1.Phája 2:06:03
2.Verča 2:26:22
3.Marťa 3:36:22 


Uvázání kuřete
Uzly
1.Verča 0:22:02
2.Phája 0:26:69
3.Pavlínka 1:11:10

Vázání na mýdlo
1.Verča 0:24:91
2.Linda 0:57:56
3.Dáda 0:58:97 

Největší lovec
Bodování probíhalo následovně. Za 1. místo 5 bodů, za 2. místo 4 body, … A tady gratulace vítězům.
1.Phája 15 bodů
2.Verča 14 bodů
3.Linda 13 bodů

A už se dostáváme k finální části hry. Po poledňáku se naše děcka znovu sešla v jídelně. A dostala další telegram. 
5,2/1,1/5,2// //4,3/8,1/7,1/2,2//- //7,2/7,3/6,1/6,2//- //2,1/5,3/2,2/7,2// //8,2/2,2// /1,3/7,3/9,2/7,1/4,1// //3,2/6,1/2,1/4,1/5,3/4,1// //3,3/1,3/2,2// //5,3/1,1/4,3/8,1/6,2/6,1/8,2/1,1/7,1// //5,1/1,1// //8,2/1,1/5,3/6,1/1,3/5,3/4,1// //6,1/7,2/5,1/1,1/8,2/8,1//- //7,2/7,3/6,1/6,2//- //1,2/8,1/2,1/2,2// //6,2/6,1/1,2/4,1/3,2/1,1/7,3// //6,2/6,1// //5,2/2,2/7,2/7,3/2,2// //1,1// //6,2/7,1/6,1/5,1/2,2/4,2/9,3/1,1/7,3// //6,1/2,1/3,3/6,1/2,1/9,2//- //7,2/7,3/6,1/6,2//- //4,2/2,2/2,1/4,1/5,3/2,2/1,3/5,3/1,1// //7,2/1,1/5,3/1,3/2,2// //3,2/6,1// //6,1/2,1/3,3/9,2/7,3/4,1/7,3//- //7,2/7,3/6,1/6,2//- //1,1/7,3// //7,2/2,2// 8,2/1,1/5,2// //2,1/1,1/7,1/4,1//- //7,2/7,3/6,1/6,2//.
//7,3/6,1/5,3/9,2// //8,2/6,1/1,3/4,3/6,1//
Užijte si při luštění. 
Zatímco luštili, vykopal jsem šakyho z jeho spacáku a společně jsme postavili překážkovou dráhu. To byla dost velká improvizace, protože jsem z větší části neměl ponětí, jak bude vypadat. Pak jsem sešli dolů a vysvětlily našim zvířatům, že ten, kdo první proběhne dráhu, vyrazí první za kuřetem (viz šifra). A co sama opičí dráha?
Nejdříve se muselo prolézt mezi židlemi (ti, co se mezi ně nevešli, přes ně přeskákali), pak se měl uvázat už známý uzel na mokrém mýdle, následně s tenisákem na lžičce po jedné noze přeskákat ke schodům, vyběhnou po nich do patra, prolézt závěsem z celty, desetkrát oběhnout židli, prolézt mezi židlemi, přes a pod stolem, trefit se tenisákem do kýble, seběhnout schody, doskákat k mýdlu, u něj uvázat tři libovolné uzly už na volno, přeběhnout přes židle a předat štafetu. Z mé strany musím říct, že to byla sranda, nevím ale, jestli se bavili i soutěžící. Zeptejte se jich. 
Vítězným týmem se stal ten Verči. Oba dva týmy jsme však prozatím nechali v jídelně a sami jsem došli pro šakyho. Měl se převlíct. On byl mnou vybraným kuřetem. A vypadal fakt dost hustě. Mám tušení, že máme jeho fotku, takže nemůžu než doporučit, abyste si ji co nejdříve prohlédli. K tomu bych ještě rád poděkoval Radce, jež část kostýmu vyrobila, Téře, která poskytla hlavu kuřete a Verče, která dodala kalhoty.
Zatímco se šakal převlékal, sešel jsem za ostatníma a vysvětlil jim pravidla finální hry. Hra byla původně vyrobena pro Přibyslav a v původním znění to byla vyloženě městská hra. Vzhledem k vyvstavším komplikacím s místem konání Vánočky (už jsem o tom psal) se však musela trochu upravit. Napíšu tedy pouze původní pravidla. 
Hra začíná ve čtyři hodiny, kdy se do ulic města dostaví kuře. Ve stejnou chvíli vyrazí i vítězný tým. Druhý tým vyrazí o sedm minut později.
Každý člověk bude mít na zádech připevněno pětimístné číslo. Pokud to číslo přečte někdo ze soutěžního týmu, je ,,zasažený" na čas vyřazen ze hry. Ten kdo ho zasáhl má povolení strhnout číslo ze zad své oběti a číslo uschovat (zmačkaný jak chce). Hráč bez čísla zvedne ruce na hlavu a dojde až na základnu, kde vyfasuje další číslo. Pak může pokračovat ve hře. 
Hlavním úkolem hry je ulovit kuře. Kuře samozřejmě může prchat, pokud se ho ale dotknete, přestane se jakkoliv cukat a poslušně s vámi půjde. To ale ještě nestačí. Kuřete se musí dopravit až na základnu. Pokud na cestě někdo přečte číslo věznitele kuřete, kuře samotné už nikdo nedrží a to tedy může opět začít zdrhat. Hra končí ve chvíli, kdy je kuře úspěšně dopraveno na základnu.
Při hře je zakázaný jakýkoliv fyzický kontakt. Hráči jednoho družstva se nemůžou dotknout nikoho ze druhého družstva. Při strhávání čísla se může dotknout pouze papírů. Členové stejného družstva se můžou ošahávat jak je libo.
Na kuře se neútočí! Už tak dost, že bude na pekáči, sadisticky zamordováno a snědeno. Na chycení se ho snaží dotknout tak, aby to cítilo, ne aby se na cestě svíjelo bolestí. Cestou zpět ho nevláčeje, pude s vámi samo a dobrovolně tak rychle, jak jen bude moci.
K tomu se přidalo i nové pravidlo. Kuře může hráče likvidovat taky. 
Chvíli po čtvrté, pár minut, co nás šakal opustil a zamířil do lesa, vyrazilo první družstvo. A první problém byl na cestě. Sichrhajcky, jež jsme schrastili kvůli Večerníčkům, se nějak poztrácely. Připevnily jsme tedy čísla izolepou. Že to nedrží se ukázalo vzápětí. Tak jsem jim na záda kopli pořádný množství tý izolepy. První družstvo vyrazilo. Po pár minutách jsem začali připevňovat čísla i druhé skupině. V tu chvíli se dveře otevřely a dovnitř vtrhla vánice spolu s Verčinou hlavou.
,,Ty čísla nedrží," oznámila nám.
A sakra. To bylo asi to první, co mě napadlo. Já a ségra jsme měli být předsunutý stanoviště a tak jsme taky my dva lepily ta čísla. A taky jsem v tu chvíli přemýšleli, jak to vyřešit. 
,,Schovejte čísla a budete se normálně plácat," napadlo Radku.
Já jsem to ještě vylepšil. ,,Ty čísla budou vaše životy. Když vás plácnou, odevzdáte jej a jdete si pro další. Pokud máte víc, třeba i soupeřovi, odevzdáte jedno a pokračujete, dokud alespoň nějaký máte."
S novým plánem Verča zmizela, po chvíli následována druhou skupinou. Já a Radka jsme se akorát oblékli a vyrazili jsme za nimi. Ten háček v našem nápadu mi došel chvíli předtím, než jsem opustili budovu. 
,,Ty ségra," zeptal jsem se, ,,víš v čem je problémů?"
,,No?"
,,Když se mají plácat obě strany navzájem, oni se nedohodnou, kdo koho praštil první."
,,Hm, to je pravda. Ale teď už s tím nic nenaděláme."
Což byla taky pravda. Vydali jsem se tedy stopovat obě skupiny. šlo to poměrně rychle. Stop bylo hojně a i když panovala tak hustá mlha, že jsi neviděli na sto metrů před sebe, za chvíli jsme je zahlédli. Tak jsem se za nimi rozeběhli.
,,Tak co to má bejt?" ptal jsem se, když jsem viděl ty dvě obří kumpanie, jak jdou vedle sebe, aniž by na sebe útočili. ,,Vždyť proti sobě máte bojovat, ne?"
,,No, oni nejdřív přiběhli," vysvětlovala Verča, ,,a začali jsme se navzájem plácat. A pak jsme se dohodli, že se na to vybodnem a půjdem spolu."
A tak se nám naše milé skupiny sjednotily. Vlastně to bylo jediné možné řešení, muselo se ale dodat ještě vylepšení. šakal se od teď mohl bránit. Problém byl v tom, že zatímco soutěžícím jsem to řekli, nikdo to neřekl šakalovi. Jal jsem se tedy stopovat před skupinou, moc úspěšnej jsem ale nebyl. Až když jsem se připojil k Verče., Phájuse a Smajlíkovi, kteří tvořili jakýsi předsunutý voj, dostavil se výsledek. Phájusa ho objevila, jak se schovává pod nízkou větví. Vystřelil jako by ho ňákej rarach kousl do zadku. Popravdě, ostatní neměli šanci. Proběhl jsem kolem nich a řítil se za tou živou stíhačkou. Podle všeho ho jeho převlek dost zpomaloval. Doběhl jsem ho těsně před pár keři, mezi kterýma se vzápětí, po tom, co jsem ho informoval o nové části plánu, schoval. Já jsem vyrazil opačným směrem, abych jeho schovku neprozradil 
Jeho úkryt byl odhalen, už nevím kým. Při zdrhání přišel o síťovinu - část svého kostýmu. A znovu zdrhal. U jeho chycení jsem osobně nebyl, takže nejsem schopen ho přesně popsat, řekněte si ale Smajlíkovi, který nejenže má na chycení dost velkou zásluhu, ale taky o tom velice rád vypráví.
Po chycení kuřete nastal další problém. Jejich velká skupina se totálně rozpadla. A tak se Radka, na pokraji zoufalství, vydala hledat své děti. Tady musím pogratulovat Seďopovi, který dokázal udržet celou svou skupinu celou dobu pohromadě, a taky s ní za námi po pár minutách doběhl. Takže Radčina panika vešla vniveč. 
Kuře bylo Smajlíkem, Verčou a mnou odvedeno do kuchyně, zatímco zbytek začal stavět sněhuláka. My se k nim, společně s Albym, po chvíli připojili. A jakej to byl sněhulák. Větší než Albajz. Největší záhul byl, když jsem na tělo dopravovali druhou kouli. Nemohli jsem ji zvednout. Další sranda byla, když se měla uplácávat hlava. Nikdo na ni nedosáhl. Takže alby vzal na ramena Hóňu, já Karolínku a Seďop Smajlíka a nechali je, aby svrchní kouli uplácali. Připadalo mi, že Karolínka je pes hrabající v půdě a já ten, na koho ta půda dopadá. Nebo jako že jsem v husté sněhové vánici. Alby a Seďop můžou potvrdit. Sníh se nám sypal na ksicht a my neviděli ani zbla. 
Sněhulák byl nakonec dokončen a stejně tak i sněžnej králík, kterýho si postavila Smíša, Linda Dáda a ještě někdo, nevím kdo. Takže jsem si ještě zaskákali přes zbylou sněhovou kouli a vydali se do ubytovny. Po převlečení jsem se shromáždili v patře - dolů nás odmítali vpustit - na nanosenejch žíněnkách. Zahrál se Zip, Palermo a dva druhy Vrahů. Někdy mezi tím jsem došel dolů za Petulkou a dohodl se s ní na poslední části hry. Ještě jsem Radce předal poslední telegram a mohlo se začít.
Náš blázniví kuchařs najednou přiřítil k nám do patra a hulákal něco na styl. ,,Uteklo! To kuře mu uteklo ze zavřený trouby! Představte si, já ho tam šoupla, jen jsem se otočila a ono tam najedou nebylo."
Samozřejmě, votlemci i ostatní okamžitě začali řvát něco na styl, ,,Fůůůj!" a ,,Zabít kuchaře!" objevili se i vtipy na styl ,,Vždyť ale kuře máme," a ukazovalo se na šakal, který seděl mezi námi. V praxi to ale bylo jedno. Za chvíli přišla Radka s posledním telegramem.
mam spatnou zpravu- stop- ukazalo se ze kure se jmenuje Houdiny- stop- asi vam uteklo když jste ho pekli- stop- abyste nemeli zkazeny svatky, posilam vam nahradni jidlo- stop- stastny a vesely svatky- stop.
tony vocko
Fóry pokračovaly, Peťula sešla dolů, a žilo se dál. 
Pak Radka přišla s dvěmi hrami. Ta první se nesetkala s přílišným pochopením, takže se přešlo na druhou. Každý měl na kousíček papíru napsat něco o sobě, co všichni nevěděli. Pak se jeden poslal za dveře, z papírků se vybral jeden, přečetlo se, co na něm stálo a čí je, a každý si vymyslel nějakou historku, jak by zrovna on přišel k tomu, co bylo napsáno. Potom byl ten za dveřmi vpuštěn zpátky, každý mu řekl svoji historku on měl uhodnout, která byla pravdivá. A hra se stala velice oblíbenou. 
Zezdola se začala linout tichá hudba. Pomalu jsem se zvedli a kupodivu v tichosti jsme sešli dolů. Dveře do jídelny byly otevřené, prostřena byla slavnostní tabule, Radka hrála na flétnu. Zasedli jsem na místo se svou jmenovkou, nechali ségru dohrát, odměnili jsme ji potleskem, poslechli si Albyho proslov, počkali, až se nám rozdá jídlo - již zmiňované kuřecí prsty s bramborovou kaší. A jedlo se. Bylo to vážně výborné. Pak jsem ještě zdlábli dezert (no, ve většině případů nezdlábli a nechali na příští den) a nastalo rozdávání dárků. Netřeba dál popisovat.
Po jakýs takýs konci večeře jsem byl doslova bombardován Klárou, jestli si ještě zahrajeme tu hru (tu Radčinu a neptejte se mě na jméno). Přistoupil jsem na požadavek, dohrál přerušenou hru až do konce (tedy do vyčerpání papírků). Ještě jsem zahráli Malou kočičku (pro pravidla si jděte za Lindou). A pak začala Diskotéka. Tančilo se, skřepčilo se, skákalo se, učily se tance, dělali se nové účesy (Smajlík a Seďop). Průběžně byl každý odvolán na lití olova. A večer příjemně ubíhal. Skončil nelidsky brzy. Už v deset hodin nás Alby všechny vyexpedoval spát. 
Viz předešlá noc. Nevím, co bylo na ostatních pokojích a co bylo na tom našem popisovat nemůžu, protože to by se už ani nenamáhali s cenzurou, ale článek by rovnou vyhodily a mě zaškrtily. 
Ráno se vstalo podstatně dřív, někdy kolem sedmý. Muselo se zabalit, uklidit, sejít dolů na snídani, tvořenou většinou zbylými buchtami, cukrovím a sladkostmi z minulého večera (po konci vánoční večeře byli všichni přespříliš plní na to, aby snědli větší množství cukroví, takže ho většina zbyla). 
Pak už se jen všechno poklidilo a my jsme se nechali vyházet dospělýma ven. Došlo se na autobusovou zastávku a samotný dopravní prostředek dorazil chvíli po desáté hodině.
Ano, tato výprava skončila přespříliš brzy, tak už to ovšem občas bývá. Já a ségra jsem vystoupily vůbec jako první, ještě na Vysočanech. A tím to pro mě vlastně skončilo. 
šťastný a veselý svátky, jak tyhle, tak ty příští se skauty. Doufám, že vás tam všechny vidím.