Oddíl Aquaterra - Na Tisůvku a ještě dál

,,A kde vlastně máme sraz? V hlavní budově?"
,,No tak asi na zastávce, když jedeme autobusem."
,,Aha. Tak proč všichni stojí támhle za dveřmi?"
,,Kdo všichni?"
,,No, Standa, Smajlík, Seďop… a Téra."
Tedy ještě se mnou, Albym a Radkou, všichni účastníci výletu. 
Tento rozhovor jsme vedli já a Alby, zatímco Radka zuřivě kopala do ořechu alias ,,kopačáku", který jsme na nádraží dostali jenom s pomocí nohou až z Vysočan. Chudák ořech padl za vlast, neboť na konci jeho strastiplné pouti z něj zbyla jen jakási žalostná placka. Když jsme tedy nasedli do autobusu, asi si celkem oddechl. 
Zhruba po čtvrť hodině jízdy naše společenství vystoupilo v Cikháji a vydalo se na cestu. Nejdřív jsme šli do kopce (špatný nápad) a kochali se pohledem na tancující hrabačku sena, pak jsem se nechal poslat špatnou cestou (velice špatný nápad), nakonec mě obrátili zase zpátky (,,Tak tohle mi už nedělejte!")a dál už si to nepamatuji.
Po dalších deseti minutách jsme narazily na hřiště, a jelikož se mezi Standou a Smajlou znenadání objevil malý míček (taková ta divná napodobenina ,,fotbaláku"), se kterým si ti dva zuřivě kopali, rozhořel se mezi námi fotbalový zápas. Zatímco já a Seďop jsme se přidali k Téře a Radce, Smajlík se Standou zůstali s Albym. A pak už to jelo. Míč lítal, nohy se míhaly, brankáři robinsonovali, diváci skandovali, hráči faulovali a padali, góly se dávali. Chtě nechtě jsem musel naznat, že: ten terén je ,,blbej", s tím míčem se špatně kope a střely s ním nejdou odhadnou, a že Smajlu nejde obehrát, neboť je o polovinu menší než já, a když chce míč, prostě mi proběhne mezi nohami a vezme si ho.
První opravdový výbuch diváci předvedly, jakmile Seďop střelil první gól. Soupeř ovšem nezaváhal a tak, když Smajlík se Standou provedly frontální útok, rychle vyrovnal na 1:1 (nevím, který z těch dvou střelil branku, byla to tak nějak spolupráce obou). Napětí na hřišti se stupňovalo a vteřiny odtikávali. Když jsem tedy v posledních vteřinách zápasu střelil rozhodující branku (a rozbil si při tom hubu), diváci doslova explodovaly. A tak, zasypáváni ovacemi (a záchranou službou) jsem hřiště opustily a odešli do šaten, jež ležely směr Tisůvka. 
Odpadky jsme začali sbírat ještě před první tabulí a nashromáždily jsme jich požehnaně. Standova taška byla už tedy plná, když jsme došli pod kopec. Zde, u první informační tabule, jsem si změřily tep (kvůli zdravotnímu testu) a vydaly se stoupati do kopce. Denní světlo navštívila další taška na odpadky, zpočátku ale moc využita nebyla. Místo toho Téra využila expres službu Výtah Zajíc a spol. a nechal se vytlačit o pár metrů výš. Dál už ovšem musela stoupat sama (nutno podotknout, že na vlastní žádost). Konečně jsem se vyhrabali na kopec a já se Seďopem jsem začali hádku zda narvat či nenarvat to dvou metrový pletivo Radce do baťohu. Baťoh vyhrál. 
Pod skálou (Tisůvkou, jiná tam není) jsme si dali předobědovou (alias svačinovou) pauzu (hned po tom co jsme u druhé informační tabule zjistily, že jsem všichni zdravotně v pořádku), zlikvidovali jsem Seďopovy Diska a Smajlíkovo polorozteklé Aero, a jali jsem se šplhat na skálu. Seďopovo původní rozhodnutí, vzít to tou složitější cestou (která byla všude jinde, než ta klasická), mnou bylo rychle zamítnuto. Zatímco jsme ovšem my skálu obcházely, abychom se dostali ke ,,schodům", Seďop se záhadně ztratil. Objeven byl vzápětí, visící na jedné stěně skály jako moucha na provaze. Těsně po tom, co jsem ho zaregistrovali my, co už jsme se dávno procházeli po vrcholku, ozval se zespoda Téřin (ta jít nahoru odmítla) zděšený a absolutně hysterický řev: ,,Seďope, já tě zabiju!"
Ačkoliv byl už Poděs (tentokrát doslova) skoro nahoře, Alby ho rychle odeslal na sestupnou cestu (i přes jeho usilovné snahy se mu nepovedlo ukecat ho). Když jsem scházeli dolů, Seďop se teprve dostával nahoru, tentokrát, i když se mu to asi moc nelíbilo, klasickou cestou (naopak Alby sestupoval komínem, což za klasickou cestu můžou označit tak akorát horolezci). Na druhé straně skály si Alby a Radka opět vyšplhali nahoru neklasickou cestou a Seďop k tomu, ke své velké nevoli, opět nebyl vpuštěn. Vyzval jsem ho tedy k šermířskému souboji a pak, když se ti dva konečně zřítili dolů, jsem znovu vyrazili na cestu. 
Ve škrdlovicích jsme se zbavili nepříjemné zátěže v podobě třech pytlů odpadků a zamířili k Dářku. Tam jsme se párkrát málem nechali přejet a více či méně jsme si připadali jako na Václaváku (já tedy rozhodně ano). Prošli jsme kolem zpola plného parkoviště, obešli tlupu kolistů, o chvíli později jsme se jimi nechali předjet, pak jsem je znova předhonily. Když jsme je podruhé obcházeli, rozdělily se na dvě skupiny. Ta první vzala kola a rozjela se zpátky, zatímco volala na druhou, která zůstávala na místě a cosi tvořila: ,,Sejdem se v hospodě!"
,,Ve který?!" ptal se někdo ze druhé skupiny.
,,To je jedno, v některý budem!"
Nechali jsem kolisty jejich dilema a zatímco jsme se vesele tlemili, mířily jsem na Baštu. Po cestě se rozhořela diskuse o současné neexistenci Bašty (měla zkrachovat), abychom se na konci dozvěděli, že vesele funguje dál. Zavrhli jsem tedy myšlenku zůstat tady a vydali jsme se po cestě k Vagónu. Na konci lesa jsem to zapíchli a dali si další, tentokrát už obědovou pauzu. Ne zrovna šťastni jsme se nechali Albym zkásnout o peníze za autobus (a naše touhy, že na to zapomene, zůstaly nevyplněny), a objevili Standovy vysílačky a Marťafon. S novou zábavou jsme vydrželi dost dlouho, přesto jsme však nakonec byli vhozeni zpět na cestu. Můj návrh, udělat další zastávku na Vagóně, byl zamítnut a tak jsme znovu stavěli až v parku na lavičkách a Kameni. Na něm jsem si zřídil svoji provizorní postel, jež však byla brzy atakována Radkou a Térou, později i Albym, a žel, neubráněna. Brzy však se Téře zakousla do hlavy myšlenka, že jí zvonil mobil, aby vzápětí zjistila, že je celou dobu vypnutý. To v ní ovšem probudilo antiodpočívací sklony a tak nás, za Standovi vydatné pomoci, vykopala opět na cestu. 
Nezajeti jsme přežili cestu po silnici až na Pilák, kde se na konci cyklistické stezky naše skupiny rozdělily a bez jakéhokoliv oficiálního konce jsme ukončili naši očistnou pouť. 
Obávám se ale, že nás to za rok čeká znovu…