Pomalu nahoru a rychle dolů

16:55: ta strašná chvíle, kdy zapomněl jsem sklopit křídla a kormidlovat si to honem zpátky a pryč od strašných míst před naší klubovnou, kde je sraz na již nevímkolikátý ročník naší všeobecně známé a oblíbené Trabant really. Tedy když jsem přišel do těch míst, našel jsem zde sotva sedm lidí, z toho dvě inkriminované osoby ani neměly boby, sáně či jiný sněhodopravní prostředek. Pln zklamání, zamířil jsem za vedoucími – Bédou a Térou – do hlubin naší klubovny, abych, při jejím opětovném opuštění, zjistil, že naše shromáždění se neparně rozrostlo a to na více jak dvacet hlav (což je dost).

17:05: Začínáme se hromadit.

17: 14: Je nás tu fůra a věší fůra, než bych vůbec čekal, tedy něco mezi třiceti a čtyřiceti, spíše k těm čtyřiceti, ano, přiznávám, že je mezi tím potěrem spousta dospělých (asi sedm – tipuji), ale koho to zajímá, ať si hraje malý i velký, a kdo si stěžuje, ať mi to jde říct do očí.

17:15: Je mi zima. No jo, já vím, to vás asi nezajímá. Tedy tu důležitější zprávu chcete zvědít (neděste se, nedávno jsme dočetl Povídky malostranské a ještě ve mně zůstává ta jejich zastaralá mluva), tak jak chcete: Konečně se vydáváme na pochod a míříme k aquaduktu, kde budeme dále provádět naši dětskodospěláckou hrající si činnost.

17: 19: Podloudně jsem se vloudil na Jířiny boby a chudák ta mě teďka musí táhnout.

17:20: Jířa mě právě vyhodila ze svých bob.

17:21: Po asi dvouvteřinové okupaci Kájiných bob, získal jsme její boby, ale schází mi tahač.

Nevím kolik hodin: Tak teď už zase táhnu já ostatní:

Ještě stále nevím kolik hodin: tak už jsme na místě a právě se první odvážlivci začali na bobech spouštět z kopce dolů. Jede jim to pěkně. Já sám jdu prozkoumat i jiné kopce, ze kterých by se dalo jezdit. Při návratu hrdě oznamuji Bédovi, že jsem nalezl příhodný kopec, na kterém bychom mohli udělat čistku v našem oddílu a vyčlenit ty nejsilnější.

Následující hodina: děcka šlapou nahoru a zase jezdí dolů. Mění se to v rutinu. Námi rozvěšené lampiónky svítí. Nuda. Je mi zima (konečně něco zajímavého!!) Seďop, šakal a Verča, našli si zálibu v hromadném sjezdu na jedněch bobech. Karamboly jsou to pěkné, šakyk úpí ještě teď. Chobotky je hned chtějí trumfnout, tedy Miki, Beruš a Kája nasedají na Kájiny růžové (až si to přečte, zabije mě! A nejásejte tak nahlas!) mini-boby a jedou dolů. Další karambol. Jelikož jsem před chvílí neuváženě vylez na vrchol kopce (viníkem je Křikloun!), hledám někoho, kdo by mě svezl dolů, najdu a jedu, ale při úspěšném přistání jsem zezadu zákeřně napaden Hóňou. Prohrávám s Lindou, rozdávám bonbóny, mrznu a hraji si na robota. Ostatní jezdí. Dobrá zábava.

18: 30: Závěrečné foto. Čtvero rodičů odmítlo přidat se k nám, tedy na svahu jsme jenom my skautíci, včetně Bédy. Miki fotí a vůbec to neumí, ovšem můj návrh, že budu jejím technickým poradce, rázně odmítá (pokud je tedy kopanec dostatečně rázný způsob odmítnutí).

18:35: vydáváme se na pochod zpátky do klubovny, předáváme děti rodičům a rozcházíme se domů. Mrznu.

Takže zase napřesrok.