Roverský volejbalový turnaj

Ještě teď mi není jasné, jak jsme se na druhý ročník druhého roverského volejbalového turnaje - skvělé celostátní akcičky pořádané Breptou ze Žďáru a Verčou z Nového Města (tedy ne tou z Aquaterry, jen abyste si to nepletli) - vůbec dostali. Vím jen, že to byla dlouhá krkolomná cesta, která vyvrcholila ve čtvrtek večer (tedy den před odjezdem), kdy mi Miki napsala, že nemůže jet a že místo sebe posílá Káju. Moje kolena ještě teď úpí (pokavaď to chcete vysvětlit, jděte za Mikinou). Ani náš odjezd ze Žďáru nebyl nejlepší. Ne že bychom nestihli autobus, s tím problémy nebyli, ani s jeho osazenstvem, tedy Veroskou (tentokrát tou z Aquaterry), Kájou, Slídou, bráchy Poulíky - Seďopem a Křiklounem - Kodiakem a mnou. Opravdový problém nastal, když mě můj tým málem sežral za to, že jsme nejeli vlakem. Za to se omlouvám, opravdu mě tato alternativa nenapadla. Příbor si Veroska brousila ve chvíli, kdy jsem jí ukázal mapu Nového Města vytisknutou na naší jehličkové tiskárně. Naštěstí znala cestu na druhou základku (tam se to mělo konat). Když jsme ale došli až na místo, abychom zjistili, že máme ještě dvě hodiny času, můj tým už na mě lil kečup a hořčici, každý dle své chuti.
Batohy jsme nechali na místě a vydali se na menší exkurzi po městě. Pro podrobnosti této části si zajděte za Seďopem.
Vrátili jsme se asi za hodinu, zaregistrovali jsme se a zbytek týmu se konečně dozvěděl, jaké jméno jsme nám vybral. ,,Nás 7a spol." zněl ten děs a já si pamatuji jen dvě reakce: někteří mě chtěli lynčovat, někdo jiný (kdo jsme nevěděl snad ani tehdy) říkal, že to ,,nejní až zase tak špatný". Co se mě týče, já jsme jim dal možnost vybrat si vlastní jméno s tm, že jestli se nedohodnout, vyberu ho sám. Nedohodli se.
Nedlouho potom jsem zažil svůj první šok, kdy se ukázalo, že záchody jsou společné. Radši bych to nerozebíral. 
Naše ubytovna byla tvořena jednou tělocvičnou. Ubytovali jsme se v jednom rohu a začali trénovat na sobotní zápas. Tady čekal první šok na Slídu. Zjistil, že to nikdo kromě Verosky neumí. Doslova. Podrobnostmi našeho katastrofálního tréninku vás nebudu unavovat, jenom zmíním, že jsme se všichni za těch pár hodin naučili relativně dost. 
Naše plácaná byla přerušena dvěma skauty z pořadatelského týmu (a jejich jména po mě nechtějte), kteří si již shromážděné jedince svolali do středu s tím, že pro nás mají nějaké seznamovací hry. Hned ta první byla dost šílená, takže si ji v nejbližší době určitě zahrajeme (tato informace platí pro děcka z Aquaterry). Jde o to, že se rozejdeme po tělocvičně a navzájem se zdravíme pozdravy celého světa. Kouzlo této hry pochopíte až tehdy, když uslyšíte některé z těch pozdravů. Další hrou byla Hmota-nehmota, kdy se mi podařilo utvořit třetí Hmotu, když měly být jen dvě (takže se divím, že jsme neslyšel: ,,No jó, Žákovi, dycky dělaj zmatky."), pak štrúdl nebo jak se tomu říká a nakonec jsme se měly poslepu seřadit od nejvyššího po nejmenšího. 
(Tady si dovolím takovou vsuvku, kterou nikdo nepochopíte: ,,Alex. Už si tu přezdívku pamatuju." Jen pro případ, že si to někdy přečte.)
Hry byly přerušeny oficiálním zahájením turnaje, kdy nás Brepta a Verča seznámili se vším důležitým. Nejdůležitější byla informace o večerce, plánované na jedenáctou hodinu. Někteří spali mnohem dřív než přišla. Někteří nespali dlouho po ní. Někteří nespali vůbec.
Můj první Apríl se mi povedl pouhou minutu po půlnoci, zároveň s neuskutečněným Aprílem Kájy. Ona chtěla všechny vzbudit. Já jsem měl mnohem menší nároky…
Budíček byl naplánován (k mé velké radosti) na sedmou hodinu ranní (jen pro případ, že by někdo vydržel spát až do večera). Všichni strašně skučeli. A skoro všichni byli vzbuzeni už půlhodiny předtím. Vím o pouhých dvou výjimkách, které tvořili Slída a Kodiak. Kodiaka jsem vzbudil agresivním způsobem. Má váha se mu asi nelíbila. Slídu jsem vzbudil ještě agresivněji. Řekl jsem mu, že za pět minut odcházíme na snídani. Byl na nohách až neuvěřitelně rychle.
Snídaně, konající se v gymplovské kuchyni o půl osmý, byla tvořena hordou salámů, nerozmazatelným máslem, ucházejícím sýrem, paprikou a neomezeným počtem rohlíků či chlebů. Samotné zápasy začínaly v osm hodin. 
Sešlo se čtrnáct různých týmů. Ty se rozdělily na dvě skupiny, z nichž Ačko, do kterého jsme patřili i my, hrálo v první tělocvičně, a Béčko se přesunulo do druhé. Hrálo se stylem každý s každým na dva odehrané sety.
Toto byl okamžik, kdy zažil svůj první šok zbytek týmů. Když jsme viděli, jak do toho řezali ostatní týmy… No, moc příjemný pohled to nebyl. Stejně jsme pořád mohli být v první šestce. 
Jak bych nás tedy mohl připíchnout, nasvítit a do detailu rozpitvat.
Hráli jsme šest zápasů, dvanáct setů. Tady je vaše jediná šance tipnout si, kolik jsme toho vyhráli a kolik prohráli, a kolikátí jsme vlastně skončili. První zápas nám začal v deset nebo devět, teď nevím. Hráli jsme s Pražáckým týmem Koal (neboli Kaol, jak by řekla Verča). Hned první set jsme horko těžko vyhráli. Oba dva týmy jsme do toho ovšem plácali jak motovidla, takže všichni ostatní diváci se jen chytali za hlavy. Otočili jsme strany a vyměnili člověka na střídačce a bez úcty jsme prohráli (teda, nezlobte se na mě, ale když nám chyběl bod do vítězství zatímco soupeři osm, a stejně jsme to prohráli, to je už vážně síla). 
Náš druhý zápas už byl lepší, řekl bych, že vůbec náš nejlepší zápas na tomto turnaji. Sice jsme oba dva sety prohráli, konečně jsme se ovšem doopravdy sehráli a dokázali zahrát relativně ucházející zápas. Pak přišel oběd a s ním řízek a spoustu nadávek od spoluhráčů za to, že jsem neobjednal vegetariánské jídlo a tedy smažený sýr. ,,Sorry, nó." O tom, že jsem snědl víc než je normální snad nemá smysl se zmiňovat. 
Také se ukázalo, že nám odpadl další hráč. Kodiaka skolila neznámá choroba, která se v průběhu dne vyklubala až na horečku. 
Náš rozjezd z druhého zápasu byl rázně zbržděn týmem Jelit. Já tvrdím, že si s námi hráli (ve smyslu pohrávali) a zuřím, že stříleli na špatné lidi, Slída tvrdí, že hráli jen tři ze šesti. Tak či tak, rozstříleli nás na kousky. Netřeba podrobněji popisovat. 
Dalším protivníkem bylo Nové Město na Moravě, které mělo jen čtyři hráče. Mohli jsme je porazit. Za tím si stojím. Faktem je, že jsme dělali zbytečné chyby. Faktem je, že oni porazili nás. V obou setech. 
V přestávce mezi naším dalším zápasem jsem se dozvěděl, že přijela moje drahá sestřička Zuzanka a že se jako správný odpadlík, dezertér a vyvrhel nejhorší kategorie přidala k soupeřovi, tedy k Breptovu družstvu. Dal jsem si tedy výšlap do vedlejší tělocvičny, pořádně ji na místě seřval (a ona zase seřve mě, až si tohle přečte), načež se tedy uvolila, že s naším družstvem zahraje další zápas. (a já si říkala jakou ti neudělám radost, když se ti nebudu plést do cesty.)
Dalším překvápkem se ukázal být příchod Váňy, která se přišla vyležet z horečky do tělocvičny. Taky tomu nerozumím, odkazuji vás na ni. 
Jak bych ten zápas mohl lehce charakterizovat. Bylo to jak na střelnici. Jedna smeč málem zabila Verču a mě připravila o brejle, jestli mi nevěříte, zeptejte se mých okulárů. Abych ale taky dokázal Zuzčinu úlohu v této hře, švýca tu smeč dodatečně vybrala. Takže: ,,Díky ségra." ([ne] máš zač)
Poslední zápas už byla zase bez Zuzky. Stejně jsme mohli vyhrát. Jak ale myslíte, že to dopadlo? Dostali jsem vůbec největší nakládačku ze všech zápasů, byli jsme rozhození a nesoustředění, stejně jsem se ale celou dobu smál. Ať žijí blázni a idioti (a tohle ani Téra nezcenzuruje, neboť je to vědecký termín). 
A konečně přišel všemi toužebně očekávaný čas večeře. Bylo kuře a Kája se ho pokoušela prodat všem u stolu. Nejdřív ho nikdo nechtěl a Kája neměla odvahu jít se zeptat ostatních stolů, až jí to Verča sebrala z talíře a šla se zeptat sama. Samozřejmě že ho někdo nakonec chtěl. Jenomže Verča pak dala své kuře Káje a ta ho šla odnést do zbytků. Už byla téměř u okýnka, když jsem ji zastavil. Dvojitá porce kuřete - co dodat. Pro případ že by ta kuřata měla chřipku (což je možné, neboť kuchařky Verče neodpověděli, jestli je připravovali nad 65 stupňů), se všemi se loučím a neoslavujte moc dlouho. 
Po večeři se dohrávalo několik posledních zápasů a byl volný program. Nakonec se promítal jakýsi film, který, pokud vím, nikdo nesledoval. Místo toho se naše holky - jmenovitě Kája, Veroska a Venci - pokoušeli sbalit Punťu. Z jejich pokusu vyplynul náhlý přísun sušenek, z nichž většinu jsem zlikvidoval právě já (jsem si jist, že je to pro všechny z vás ohromné překvapení). 
Z doslechu si ještě dovolím jednu perličku. Kája měla v noci teoretické tendence budit všechny spáče. Venci tyto teorie převáděla do praxe. 
Ranní budíček byl o půl hodiny déle než předchozí den. Naše úloha však už skončila. Hrály se jenom finálové zápasy, do kterých jsme se překvapivě neprobojovali. Stejným překvapením bylo že vyhrála právě Breptova skupina, alias skupina, ve které byly pořadatelé (i ségra). Mou domněnku, že tento turnaj pořádá jenom proto, aby si mohl předat zlatou medaili, Brepta jenom s úsměvem potvrdil. 
Vyhlášení proběhlo ve dvanáct, to znamená v tolik, v kolik byl předpokládaný konec. Vyhráli jsme Člověče, nezlob se, jestli si chcete zahrát, prohledejte všechny klubovny a možná ho někde najdete. Abych ale ještě uzavřel soutěž ze začátku článku: Kolikátí jsme skončili? No? Jaký jsou tipy? Připomínám, že týmů bylo čtrnáct. Takže? Ne, vážně jsme nebyli čtrnáctí. Ani třináctí. Jedenáctí! Je to tak, jestli nevěříte, ukážu vám diplom. Takže ,,Veni, vidi, žádný vici, vici bude až příští rok a berte mě za slovo". 
Z tělocvičny jsme s vydali na vlakové nádraží - já jsem zatím šlohl ségře medaili a celou dobu jsem ji hrdě vystavoval okolí, samozřejmě že na svém krku -, abychom zjistili, že vlak bude mít hodinu zpoždění. Slída s tím praštil a vydal se stopovat, zbytek našich se vydal na autobus. Na cestě jsme dohonili dezertujícího Slídiče. Jakmile se dozvěděl, kam jdeme, přidal se k nám, aby se zase odpojil, jakmile se dozvěděl, že nic nepojede, a zase připojil, jakmile jsme oznámili, že něco jede a my jenom neumíme hledat v jízdním plánu (a zase se ještě jednou málem odpojil, když jsme ho dokonale zblbli - no jo, svatí roveři). 
Autobus nakonec přijel a my šťastně nastoupili, dali sbohem volejbalu (a moje brejle zaplesaly, chudinky, celkem si to užili) a přijeli do nešťastného Žďáru. Takže příští rok…

P.S.: Brepto, jestli to čteš, tak sorry, ale já jsem v tomhle jako klíště… Příště mě tam máš znova.…

Fotogalerie z Rajčete