Taká ňáká noční túra číslo 33

Třicátý třetí ročník nočního pochodu započal rozdáváním medailí (za to, že se vůbec účastníme) a vzhledem k tomu, že nebyly ze zlata a skauti jsou napravitelní žrouti, medaile brzy byly nedostatkovým zbožím (to, že medaile byly perníkové, nemá s jejich náhlým zmizením nic společného - vážně, snědli bychom je, i kdyby byly ze železa). V 17:20 – tedy dvacet minut po nahlášeném času srazu –jsme se vydali na cestu.

Prví katastrofa přišla vzápětí – opustila nás Lúca, dcera Jíři, vůdkyně tohoto ročníku, i její babička, ta, která tradici pochodů spískala. Se slzami v očích, zatli jsme zuby a pokračovali ve své výpravě. Žádné ztráty nás nemohly zastavit, byly jsme rozhodnuti dojít až do konce.

Cíl cesty: Račín.

Počet osob: 37 (plus mínus 1) a pes (labrador) – (takže jsme byli jak přemnožení tankisti) – z toho nemálo rodičů, což bylo jen dobře.

Předpokládaný počet ztrát: 98%.

Jak již jsem zmínil, vůdcem 33. ročníku nočního pochodu měla být Jířa, která se tedy takticky – aby nám náhodou neukázala, kudy máme jít (jo, co na tom, že to sama nevěděla) – zapomněla na samém konci našeho procesí. Já jsme dostal čestné místo jejího posla – měl jsme být spojkou mezí ní a zbytkem výpravy, který byl asi kilometr před ní. Má práce spočívala v tom, že vždy, když Jířa dala pokyn, vyrazil jsme kupředu, dohonil Bédu, který nás vedl, a vzkázal mu, že by bylo záhodno zastavit a posečkat na ostatní, načež jsem se obrátil a zase si to štrádoval nazpět. Jakmile se zadní část setkala s tou vepředu, pokračovali jsme v cestě.

Naši túru provázelo několik problémů a incidentů:

Jednak to byl všudypřítomná tma skrz kterou bylo vidět málo, ne-li míň. Zkoušel jsme ji podplatit, nedala se, vyhrožoval jsem, že začnu zpívat, nezajímalo jí to, zazpíval jsem, nehnulo to s ní, načež jsme došel k názoru, že tma musí být hluchá.

Snad větším problémem než samotná tma byli ti, co ji narušovali – neustálí baterkoví otrapové, kteří s těmi malými reflektory museli svítit pořád a neustále, takže nikdo neměl šanci prokouknout pláštěm temnoty více jak na dvě minutky.

Zastihla nás i živelná katastrofa v podobě dvou rádio aktivních (jak se trefně vyjádřila Téra) kluků – Urana a Plutonia (to jsem zase vymyslel já). Později jsem z nich vymámil přiznání, že nejdřív navštívili Prahu, pak se zastavili v Indonésii, pokračovali do New Orleans a svojí destruktivní činností chtěli poctít i náš mírumilovný pochod. To ještě nevěděli jaké peklo nastává, když začnu zpívat – můžu tedy s hrdostí oznámit, že naše výprava byla zachráněna.

Dalším nemilým faktem byla zatažená obloha. Slíbil jsem Radce, že mraky, jež tak podloudně skryly hvězdy, rozfoukám, a snažil jsem se, moje chvályhodná, oblohu osvobozující činnost ovšem byla přerušena Albykovou pádnou pravačkou – načež jsem jistil, že ani když začnu zpívat, nejsem zdaleka tak nebezpečnej jako on. Až roztanou polární ledovce, případ je jasný, šerife, může za to on (tedy Alby, jenom aby bylo jasno).

I přes neustálou rozervanost našeho průvodu, šťastně jsme se dostali až do Račínské hospody, kde byl, za přístavní peníze, každému objednán čaj (vskutku výborný) a tatranka (případně fidorka). Jakmile se všichni najedli a napili (případně za své objednali cokoli, co jsme chtěli – Beruš a Miki, díky za hranolky), vyrazila Radka s malýma ven, aby si zahráli nějaký fitky (tj. cirka pětiminutové hry), zatímco my starší jsme si vevnitř dali kulečník.

Hráli jsme já a Kodí versus Beruš a Miki, k nimž se dodatečně přidala i Verča, a potom, co jsme snad padesátkrát vyslechli varování typu „bacha, ať neroztrhnete plátno“, věštby ve stylu „teď trefí bílou kouli tak blbě, že vyletí ze stolu a rozbije támhleten stojan s víny“ a přání jako „určitě se netrefíš“, a asi po hodině více či méně neúspěšných šťouchů, jsme s Kodiakem hrdinně prohráli díky černé kouli posazené do špatné díry. U stolu nás vzápětí vystřídal Zbyňa a Alby, kteří za čas, který jim byl dán – a ten byl o polovinu kratší než ten náš – stihli dvě hry - třebaže tu druhou musel za Zbyňu dohrávat Kodiak, neboť on sám odjížděl spolu s mladší částí osazenstva autobusem do Žďáru. A nesmím zapomenout, že Kodiak nad Albym vyhrál, z čehož vyplývá, že nebýt mé neschopnosti, porazil by předtím i holky.

Během druhé hry, dokázal jsem Venci, že jsme nad ní vyhrál sázku, stejně mi odmítla dát moje výhru. Však já ju z ní ještě dostanu.

Poté, co Alby a „medvěd“ (promiň, Kodí, vtípek) dohráli, sbalili jsme svoje saky paky a vydali se stejnou cestou, kterou jsme do Račína přišli, do Žďáru, tentokrát v již docela zmenšené formaci, která si dle mého názoru zaslouží být jmenována.

Tedy byli jsme to:

Alby, Jířa, Téra, Beruš, Miki, Kodiak, Venci, Verča, Radka, Smíša, Anna a Linda (třem posledně jmenovaným patří moje poděkování, že se na pochodu vůbec ukázali), Plutonium a Uran (kteří na zpáteční cestě povýšili na post vrchních strašidel a mentálně vyšinutých zabijáků), já a samozřejmě Ajfík, kterému patří můj obdiv za to, že se s námi vůbec vydal na zpáteční cestu – z malých jako jediný – tedy mu dokonce odpouštím i to, že se mě pokusil nakopnout.

Na zpáteční cestě již povážlivě ubylo vážných incidentů. Na Miki asi pětkrát zaútočila Samara a spoustu jiných hororových individuí, dívčí osazenstvo (snad kromě ségry) získalo nové zaměstnání a to jako houkačky na hasičských autech, Ajfík si osedlal mě i Miki, později jsem na svém hrbu musel vést dokonce i Beruš (potom, co jsem ji shodil, měl jsme chuť se vznést), Linda spatřila padat hvězdu, čemuž předcházela má horečná snaha o rozfoukání oblak, s povděkem kvituji, že snaha úspěšná, nikoli planá.

Ač pouhopouhou náhodou, neboť nás vedly holky, dorazili jsme až do Žďáru, kde jsme se já, ségra, rádoaktivci, Venci, Kodiak a Ajfík, odpojili od zbytku skupiny, který mířil až k okresu, a zamířili domů. Od náhodně potkaného opilého tria nechali jsme si zazpívat „(dosaď jméno) má narozeniny“ a podobni rozpadající se molekule, postupně jsme se navzájem ztratili. Pevně věřím, že jsme se všichni bezpečně dostali domů (a zahrnuji do toho i skupinu, která zamířila k okresu).

Ještě drobná informace na závěr: 33. ročník nočního pochodu se vydařil, díky těm, co ho zorganizovali. Ať je příští ještě lepší.

Je půldruhé ráno.

Myslím, že je záhodno říci…

…dobrou noc.