Oddíl Aquaterra - Tisíce krás Brněnských
,,Tak ségra, teď je ta správná chvíle říct mi, co nemám"
Na chvilku se kupodivu zamyslela. Pak prohlásila s drtivou přesvědčivostí: ,,Mozek."
Tak tímhle svým způsobem začal můj výlet do Brna.
Zhruba za půl hodiny (tedy v 8:10) po tomto incidentu jsme se objevili na nádraží ve složení: já, Alby, Radka, Kikina, Linda, Míša Smíša, Katka, Anna, Verča, šakal, Peťula, Seďop, Smajlík, Figurka a Standa. Hned při nastoupení do vlaku, který měl odjet v 8:32 (myslím (toto slovíčko uvidíte v tomto textu ještě často)), se ukázal první problém. Všechny kupéčka byla obsazená, takže jsme víceméně zabrali chodbu a ztížili tak život spoustě cestujících. O pouhých pár minut se objevil další člen naší výpravy - Zuzka. Postupně jsme se rozdělily na dvě, potom na tři skupinky. Větší prostor u záchodu zabrali skauti a skautky, druhou část chodby dospělí a skoro dospělí, třetí skupinou se dodatečně stali votlemci, kteří se usídlili mezi dvěma předešlými. Na této cestě se poprvé objevila hra Pokémon (karetní hra, nic za tím nehledejte), kterou po celý zbytek výpravy pořád hráli naši skauti. Bonusem pro cestu byla i skvělá průvodčí, která vše brala s nadhledem a humorem. A taky šest nebo sedm tunelů, kterými jsme projeli, a z nichž jsem nestihl ani jeden.
Asi po hodině jsme vystoupily na nádraží a vydali se na cestu k našemu novému ,,domovu". Prokličkovali jsem Brnem a hlavně se mě neptejte na cestu. Nakonec jsme skončili obklopeni paneláky, vedle jednoho skvělého hřiště a několika velice příhodných keřů, naproti nepatrové budově - našemu dočasnému přístřeší, jedné ze zdejších skautských kluboven. Když jsme ale vešli dovnitř, byli jsme všichni naprosto uchváceni (tedy já a ségra určitě). Na podlaze koberce, všude čisto a uklizeno, sama budova poměrně rozlehlá (předsíň, tři pokoje, kuchyně a záchod). Alby nás ale v tom překrásném prostředí nenechal dlouho odpočívat. Jenom co jsme odevzdali jídlo, snědli vlastní oběd a trošičku se zabydleli, vyrazili jsem opět do města. Cílem byli kapucíni.
Probloudili jsme uličkami města (kam jdeme věděl asi jenom Alby) a nevěda jak, došli jsem našeho cíle. A bylo zavřeno. Polední pauza 12:00 až 13:00. Bylo něco po 12. Jako zpráskaní psi jsme odtáhli a vyměnili cíle; tentokrát jsme mířili ke chrámu sv. Petra a Pavla. Zamířilo se do věže, pokochat se krásnou vyhlídkou a posmívat se Peťule, Zuzce a Kikině, jež zůstali dole. Já byl skoro na konci skupiny, za mnou šli jen Alby a Radka. Když se nad námi rozeznělo obří zazvonění, byli jsme ještě kus pod vrcholem. Jak se později Radka svěřila, její první reakce byla: ,,Co to tam ta děcka zase prováděj." Neprováděla ovšem nic, a tak i vyhlídka z věží proběhla více méně bez problémů. Pak jsem ještě zašli do podzemí, a když už se konečně přiblížila první hodina odpolední, zamířili jsme zpátky ke Kapucínské hrobce. Tady se od nás odpojila Zuzka s tím, že tohle vážně nemusí vidět (mezi námi, nemá na to ani žaludek, ani nervy), a zamířila na kafe. Naopak Radka se na to podle všeho velice těšila. Poslechli jsme si přednášku o tom, jak se uvnitř máme chovat, a vešli jsme. Tady ale odpadli všechny fóry, alespoň pro mě. Hned první mrtvolu jsem považoval za pouhou figurínu, tak moc neskutečně to vypadalo, a ani ostatní tomu moc nepřidalo. Přišlo skoro nemožné, že ta těla kdysi byla živoucími lidmi, ale bylo tomu tak. Ne že by to nebyl zajímavý zážitek, jenom trochu smutný, takže když jsme odtamtuď vypadli, byl jsem skoro rád.
Následoval návratový manévr do klubovny. Zde by se to všechno trochu rozleželo, nebýt našich skautů. Ti asi po půl hodině z atakovali Albyho, jestli můžou ven, a on jim to dovolil (podrazák) pokud půjdu s nimi. A já blbec šel. Netrvalo dlouho a kluci objevili prasklý balón. To jim ale ani v nejmenším nevadilo a tak mě brzy obstřelovali při autostopu. Pak se ale ven vtrmácel i Seďop, Alby a brzy i skautky. Rozhořel se jakýsi primitivní basketbal (a byla to vážně sranda, i když nevím jak to bavilo skautky) a pozice vítězů se rychle měnila, celé to však přetrhl dotaz, zdali všichni odevzdali své jídlo. Pak Alby odešel a skautky ho rychle následovali. V redukovaném počtu jsme začali hrát fotbal; já a Seďop proti skautům, ani ten ovšem nevydržel dlouho. Když se opodál hřiště objevila skupina lidí, došlo ke zjištění, že míč patří brněnským skautům, byli ale slušní a nechali nám ho. Pak už padli poslední tři góly a zamířilo se do klubovny. Konečně jsem si mohl dát pauzu, i to ale bylo brzy přetnuto (ještě před večeří!), neboť se musela vypravit přivítací družina pro dalšího člena výpravy. A tak byli nakonec i naši skauti vykopáni od Pokemonů (nechtělo se jim) a zamířilo se na nádraží. Jelikož už padla tma, bylo to mnohem zajímavější. Na nádraží se ovšem došlo brzy a už se jenom čekalo, až vlak přijede. A přijel. Jenže byl trošku delší. Jakmile s příšerným skřípěním zastavil, vydali jsem se po jeho délce hledat posledního člena. Místo toho on našel nás. Tak tedy přijela i Phájuska.
Zatímco se čekalo na vlak, ségry se vypravili na nákup. A my jsme na ně čekali než Phájuska přijela. A čekali jsme na ně i po tom, co přijela. A stále jsme čekali. A čekali a čekali a čekali… Když už se zdálo, že mě potkalo hrozné štěstí (zajelo je auto či něco podobného) a že se už nikdy nevrátí, objevili se, každá svírajíc jednu flašku šťávy. Takže jsme se za doprovodu mého zklamaného lamentování vydali zpátky. Zde se ukázal pravý důvod, proč šli skauti s námi. Měli se totiž předvést jako gentlemani a vzít dámě batoh. A vzali. Neradi, ale vzali. šlo to celkem slibně, do doby kdy jsme procházeli parkem a baťohu s chopil Smajlík. Ukázalo se, že zavazadlo je skoro stejně velké jako on sám. Tady mě Zuzka nasondovala, poté co se vzpamatovala z děsného záchvatu smíchu, abych sem napsal jeden pojem, a já jí musím dát za pravdu. Smajlík zezadu vypadal jako batoh s nožičkami (jen si to představte: noční temnota obklopuje okolí, vlahý noční větřík vám povívá vlasy, kráčíte parkem, rozhlížíte se po okolí a celé si to parádně užíváte. A před vámi se vznáší baťoh se dvěmi rychle se míhajícími končetinami.). Ale šel statečně, nestěžoval si a my ho nenechali dlouho trápit. Baťoh po pár minutách převzal někdo jiný.
Konečně jsme se dotrmáceli až do klubovny, kde nás čekala vytoužená odměna. Večeře!! Lunchmeat s bramborami a tímto skládám hold Kikinině kuchařskému umění, neboť byl vážně výtečný. Přesto se ukázalo, že můj apetit je nevyzpytatelný, takže když se Peťula zmínila, že má ještě oběd a že už ho nebude chtít, vzal jsem rychle a rád s povděkem. Rozehrála se volná zábava (pro mě hraní karet), když dospělí přišli s nápadem z minulé výpravy. A tak se vyrazila hrát schovávaná do blízkého parku. V té tmě to byla vážně legrace. Hrálo se na takovém svahu pod špilberkem, děleným cestou. Občas to bylo dost o pííp… (ten výraz tady vážně nemůžu použít, však vy si domyslíte). První ustrnutí v při hře nastalo, když na nás právě se schovávající (a na Verču hledající) dopadlo prudké světlo baterky od někoho z hradu. Chvíli pobíhalo po okolí, po našich zádech a tvářích, a vytvářelo dost nepříjemné stíny (vážně se divím, že si mě Verča přes můj stín nevšimla). Pak ale světlo zhaslo, nikdo na nás nepřišel, a tak se hrálo dál. Pak, při další hře, světlo zaplálo znovu. V tu chvíli, přestože se opět nic nestalo, vyrazila nahoru Zuzka. Ale nedošla. Vrátila se zpátky na cestu. Po třetím zásahu už ale vyšla nahoru i s Radkou. Když se asi po čtvrt hodině vrátili, byli vytlemení jak lečo. Mezi záchvaty smíchu jsem se od Radky dozvěděli, že ten, kdo na nás svítí, je sice opravdu hlídač ze shora, že se ale jenom nudí na hlídce a tak nám tady stěžuje hru a dobře se při tom baví. Prý ho hrozně rozesmálo, když na nás posvítil poprvé a my jsme všichni ztuhli. Ještě z ní vypadlo, že to byl ,,dobrej týpek", a to jsme pak poslouchali i celý zbytek Brna. Zahráli jsem ještě pár her a kolem jedenácté večer jsme dali návrat. A pak nás dosti nevděčně poslali spát.
Už přesně nevím, co se dělo pak, vím ale rozlohu spaní. Dospělí a votlemci spali v první místnosti hned vedle předsíně, ve středovém pokoji byli skauti a skautky, ve třetí místnosti já se Seďopem.
Druhý den jsem se všichni průběžně probouzeli kolem osmé hodiny. Snídaně byla tentokrát velice příjemnou záležitostí. Buchty! Nevím jak ostatní, ale já se narval k prasknutí. Pak se vyfasovali svačiny a vyrazilo se do ZOO. Nastoupilo se do tramvaje a po 20 minutách (?) se dojelo k našemu cíli. V zoologické zahradě se dal rozchod, sraz na tom a tom místě ve čtvrt na dvě. Všichni se rozprchli, jak bylo libo, já jsem se přifařil ke Kikině, Albymu, Zuzce, Radce a Seďpovi. A šlo se. Přes pavilon šelem (neměli lvy, p-píííp), vyhřívajícího se Jaguára, k rozšklebenému tygrovi, kterému jsem se očividně nelíbil. Byl to ale úžasný pohled, být mu vzdálen od čumáku pouhých pár centimetrů (no jó, no jó, já vím že tam byla ještě plastová stěna). Dále jsme navštívili dikobraza, ledního medvěda chudáka na suchu (moc se mu to nelíbilo), spousty ptáků nejrůznějšího druhu, lachtany (taky na suchu), pokochali se neustále zdrhajícími vlky a jejich vytím, smáli se nejrůznějším hlodavcům, opicím a poloopicím, hladily žirafy, kozy a ovce. A samozřejmě ještě spoustu dalších věcí, ale proboha, nechtějte, abych si je všechny pamatoval. Po následném srazu a odchodu do dětského koutku jsem rozdělal šampaňské, jež jsem vyhrál v sázce s Verčou (nutno podotknout, že mě stejně převezla, neboť mi dovezla pouze dětské rychlé špunty). I přes neustálé přesvědčování, že mě ho polovina vyteče a špunt už nikdy nenajdu, jediné šampaňské, které mi uteklo, byla tříšť na mé ruce a špunt se našel taky. Po asi hodinové pauze se vyrazilo do poslední části, kterou neměla prohlídnuta jenom moje skupina, na již výše zmiňované žirafy a spol. (neboli zebry, pštrosi, pakoně, klokany, velbloudy a emua). Nakonec nás ale vedoucí vykopali i ze zoologické zahrady, nasměrovali do tramvaje a poslali do ubytovny. Klubovny se ale nedočkali všichni členové výpravy. Zuzka odpadla, odpadla ale dobrovolně. Musela se vrátit domů a tak nevystoupila s námi, ale až na nádraží. Všemi oplakávána (no tak, nemusíte mi všechno věřit (tohle to rozhodně ne)) zmizela v dáli a nám nezbývalo, než pokračovat bez ní.
Po návratu do klubovny se už nikam jít nemělo, a tak jsem my mladší začali dělat opravdu nehoráznej bordel. Můžu si sice jen domýšlet, ale asi to začalo velkejm lézt pořádně na mozek, takže si pro nás něco připravili. Co ale říká moje paměť, tak nejdříve byla večeře - skvělý gulášek. šakal se mě na něm pokusil připravit jak o lžíce, tak o ešus, naštěstí mu to nevyšlo. Jak už jsem výše nastínil, jakmile se uklidily věci po jídle, svolali nás vedoucí do třetí místnosti.
První hrou, kterou pro nás vymysleli, bylo poznávání věcí. Prostě vyfotily detaily devatenácti věcí, a pak nás obcházeli s digitálem a my jsem měli psát, co si myslíme, že to je. Pro zájemce, měli bychom ještě všechny ty fotky mít. Jakmile jsme dopsali, zabavili nám papíry s odpověďmi a přečetlo nám jakousi pohádku o "(hrozný jméno) (teď si ségra vzpomněla - Čidzunma) mrtvole". Pak nás rozdělily do dvou skupin - překvapivě kluci a holky - a dali nám chvíli na to, abychom pohádku převedli do hrané podoby. Zatímco my kluci jsem se pohádku rozhodli zparodovat, holky ji převedli do humorné podoby. Pak nás velcí odfiltrovali zpátky, rozdali nám opravené papíry (kdo byl první si už nepamatuji, ale já to nebyl) a nechali nás zahrát naše představení.
A pak se najednou mělo jít spát. Drobné protesty sice byly, nic se s tím ale nenadělalo. Pak Seďop přemluvil Albyho, jestli by jsme on a já nemohli jít na chvíli před klubovnu. Souhlasil, i když se při tom tvářil všelijak (no jo, Alby). Po pravdě, nepamatuji se, že bych se někdy dostal z budovy rychleji než teď. A venku jsme pochodovali před klubovnou a kecali. Když se venku objevila i Phájuska, Verča a Radka, celkem mě to překvapilo. A když řekli, že se jdou projít, překvapilo mě to ještě víc. Vše to dokonalo, když Radka prohlásila, že Alby svolil, abychom šli s nimi.Tak jsem vyrazili na naši malou noční túru a začali řešit hrozný problém - u kterých hodin na nádraží se má Radka za dva dny setkat se svou kamarádkou.
Nejdříve se šlo na nádraží, aby se vůbec zjistilo, kde tam jaký hodiny jsou. Po cestě jsme udělali drobnou zastávku v McDonaldu, kde si Verča koupila hranolky (které jsme jí pak celkem spolehlivě zlikvidovali) a Phájuska kafe. Jakmile se ale došlo na ,,nádr", ukázalo se, že hodiny jsou dvoje. S novým dilemem v srdci se vyrazilo zpátky. V klubovně začal překážkový běh přes ostatní. Bez větších obtíží jsem se ale dostali až do třetí místnosti, kde se zlikvidovala většina zbylých buchet. Později jsem se dozvěděl, že když se naše holky vraceli do první místnosti, nepříjemným způsobem z atakovali již spící Kikinu.
Pak přišla noc a s ní krásné, nekonečné snění…
Třetí den se vstalo obdobně jako v den předešlý. Tak to platilo pro většinu ostatních. Mě a Seďopa předčasně probudil šakal s Peťulou. Peťulka se totiž dnes ráno chystala do školy (chcete to vysvětlit? Zajděte si za ní!) a Lukáš ji doprovázel. Vypadli ještě před snídaní (uspořádali si vlastní a já se Seďopem jsme se přiživili), na které se rozdali poslední žalostně zbytky buchet a namazané chleby. Poté se čekalo na šakalův návrat. Rozdali se svačiny a těsně po jeho příchodu se vyrazilo.
Tentokrát se šlo na prohlídku špilberku a Kasematů. První zastávka se udělala na hradním nádvoří u čtyř děl, podívali jsem se do věže, poslechli si špilberskou zvonkohru a konečně zamířili do samotného hradu. Pojmy a dojmy své a ostatních nechám na vaší soukromé inspekci a o samotné se prohlídce vážně nehodlám zmiňovat (až na jednu průvodkyni z kasematů, která se mnou dost dobrým způsobem zamávala). Toto nám zabralo celé dopoledne a velký kus odpoledne, ale podle mě to rozhodně stálo za to. Jakmile jsem odtamtuď odešli, Alby nás nasměroval do jednoho nám zatím neznámého parku (minulu jsme při tom vinný sklep a nezastavili jsem se v něm, haůůů!), kde nás zanechal a spolu s Kikinou odešel na nákup. Já jsem zatím zorganizoval Hop skok, zájemci ale byli pouze z oblasti skautů a šakala. Hned po návratu našeho vedoucího se vyrazilo přímo do klubovny.
Těsně před příchodem do naší ubytovny, Albymu přišla eSeMeSka od Peťulky, že pro ni máme dojít, jelikož ale v klubovně všichni padli jako podťatí, vyrazili jsme pro ni jen já, Radka, Alby a šakal (žádný jiný zájemce nebyl). Křížem krážem přes Brno jsem mířili ke škole našeho cílu a já si zatím vymýšlel námět, o kterém se nejspíš brzy dozvíte, až jsme se dostali do dalšího parku. A nalezli jsme Peťulu, studující na jedné z laviček. Vzápětí jsem se však nechali naprosto uchvátit zdejšíma prolízkama pro děti. Hlavně jakousi kolotočovou houpačkou pro čtyři lidi spojenou s jakýmsi fotbalem, pak skluzavkou vypouklou ven a ne dovnitř, já i zdejší stolní hrou, kterou jsem ani v nejmenším nepochopil. I další prolízky ale nebyly úplně normální, takže spousta kvalitní zábavy pro nás, co mají mozek dvouletého dítěte. Přesto jsme nakonec vyrazily zpátky (já byl v plný fázi plánování) a za hlasitého aplausu (no, spíše za skandování ,,Fůůůj") jsem dorazily do našeho dočasného bydliště.
Ještě před večeří nás vedoucí svolali kvůli další hře. Původní plán byl převyprávět nám dvě pověsti, z nichž jsme si my měli jednu vybrat a nějakých způsobem ji zahrát (každý zvlášť), jelikož si ale na tu druhou nikdo nevzpomněl (nějaká ,,O kolu"), řekli nám jenom tu ,,O Brněnském draku" (popisovat vám ji nebudu, buď ji všichni znáte nebo se děte bodnout a zjistit si ju). Načež (po Albyho vyprávění) jsme začali s přípravami a vyprodukovali nejrůznější výtvory, od papírů ke hraným podobám a pantomimám, i Smajlíkově Pokémonové pohádce.
Na večeři bylo výborné rizoto (s pořádnou porcí kečupu, jak komu vyhovovalo).Teď si nejsem jistej, jestli to bylo v tenhle nebo předešlý den, v jeden z těch dvou jsme ale já se Seďopem likvidovali nádobí a já dostal menší záchvat dokonalé (a neuskutečněné) čistoty. Takže jsem pak bůhvíjakdlouho drhnul do bíla tři kotlíky a zabraňoval tak Smíšině a Káčině přístupu na záchod. Jelikož jsme ale jak předtím tak potom dělali borčus, rozhodli se nás velcí znovu nějak zabavit. Opět nás svolali do třetí místnosti a rozdělily do dvou skupin. V jedný jsem byl já, Phájus, Smíša, Káča, Seďop a Standa, druhou tvořila Verča, šakal, Anička, Smajlík, Figi a Linda. Ze začátku velcí využili už předem připravenou piškvorkouvou síť, namalovanou na zdejší tabuli. Jel se klasickej, starej známej systém. Který družstvo správně odpoví na zadanou otázku, to si udělá znak. A tak nás vedoucí prověřili z uplynulých dnů výletu (to si užil hlavně Alby). Nutno říct, že nás druhá skupina rozdrtila čtyři ku jedné (myslím), my ale stejně tvrdíme, že měli jenom štěstí.
Ve druhé hře jsme ale byli výrazně lepší my. Aby tak ne, když to byla hra na poznávání filmů. To si prostě sprostě Kikina sepsala seznam filmů. Z každé skupiny pak šel jeden člověk a vybraným byl jeden film přidělen. Každý ze dvou pak řekl jedno slovo, které se k vybranému filmu vztahovalo, a soupeřící družstvo se ho mělo pokusit film identifikovat. Pokud se mu to nepovedlo, řekl druhý člověk další slovo a hádalo druhé družstvo. A tak pořád, než se to uhádlo. Ke konci už velké přestalo bavit, jak pořád někdo chodí za dveře, a začali nám slova zadávat sami. Jak před tím tak po tom jsme jim ale já se Seďopem pili krev. Albyho prý hrozně dostalo, když jsme po jediném řečeném slově - ,,Mexiko" - poznali film ,,7 statečných". Občas měl mírné tendence uškrtit nás, zakázat nám televizi, nebo ten ubohý přístroj rovnou vyhodit z okna. Nakonec jsme vyhráli o ňákých chabých čtyřicet bodů.
Hra ale skončila a Alby nás poslal spát a nám už se ho bohužel nepovedlo přesvědčit, aby nás pustil ven. Mírně rozladění jsme tedy zalehli. A pak nás obklopila tma…
Nevím přesně, jak jsem se probudil příští den, vím ale, že jsem pomáhal Kikině krájet a mazat chleba na snídani. Vím taky o Radce, která brzy ráno vypadla pryč (a vyhnula se tak veškerému uklízení) na schůzku s kamarádkou. Jakmile se všichni probrali a nasnídali, začalo se s velkým úklidem. Balilo se, cídilo, luxovalo, věci se dávali tam kde byli než jsem přišli a tak dále. šakal se zřekl následného oběda - skvělých těstovin na sladko či s kečupem, vše dle libosti. Kolem dvanácté, tedy po obědě, se vrátila ségra, zodpověděla otázku, u kterých ze dvou hodin měla sraz (u těch prvních, ale to vám stejně nic neřekne) a pomohla se závěrečnou fází úklidu. A zhruba v jednu jsme vypadli z klubovny a předali klíče (tedy Alby předal) vedoucímu zdejšího přístavu (tedy myslím si, že to byl vedoucí zdejšího přístavu). S baťohy o něco lehčími, než když jsem přijížděli, jsem se vypravili na nádraží a ve 14:20 jsme se rychlíkem vydali do Žďáru. Tentokrát jsme chytli několik jen zpola obsazených kupéček (i když jsme měli menší problém s pár již rezervovanejma) a tentokrát jsem stihl skoro všechny tunely (mám dojem, že mi utekl jen jeden).
Žďár nás uvítal s otevřenou náručí a my se, ač neradi, vydali sami, ve skupinkách či s příbuzenstvem do našich domovů.
Takže - Good bay Brno!
Zajíc
P.S.: Ještě drobná perlička. Celé Brno panovaly zuřivé boje o Seďopův kovbojský klobouk, kdo tam byl, může potvrdit.
