Oddíl Aquaterra - Utopená ponorka
Jen pár poznámek předem. To kurzívou vpisovala Zuzka, to normálně já, a oba dva vás pěkně krmíme, tak si to užijte…
,,Ponorka" - tedy několika denní akce, strávená v klubovně. Pořádala se už několikrát a pořádala se i tentokrát, 20.-22.1. roku 2006. A pokud bych měl právě tuto akci nějak charakterizovat, řekl bych: ,,Tato ponorka se nesla ve znamení improvizace." Vzápětí jsem však Zuzkou opravován. Prý: ,,Nikoliv ve znamení improvizace, neboť všechny hry" (tím si jen tak mimochodem protiřečila, neboť sama řekla, že jednu z her použila tady poprvé a ani nevěděla, že ji použije), ,,byly pro tuto akci připraveny, jenom byly nedomyšleny."( tedy, abych vše uvedla na pravou míru. Asi týden před ponorkou jsem byla požádána, abych se zamyslela nad programem, páč ostatní postihla tvůrčí krize.A tak po vzájemné domluvě s mojí sestrou jsem si připravila seznam programů, které budeme hrát. Jediný problém byl, že většina her nebyla ještě vyzkoušená a nebylo jisté jak na ně dětičky budou reagovat. Improvizace je součástí každého programu, ale už jsem ji zažila ve větší míře než na této akci.)
Ale abych začal. I když byl sraz v 18:00, včas přišla pouze Radka, já a Peťulčiny skautky a žabičky (vyjmenovávat je doufám nemusím). Další se trousili ještě alespoň tři další hodiny (přesně to nevím, ale míň to rozhodně nebude). Radka, jakožto jediný přítomný vedoucí, měla plné ruce práce s organizací, a všichni již přítomní votlemci jsme se jí pokoušeli pomoci. V rámci této pomoci jsem také Verče zkonfiskoval nějaké sušenky (jejich druh si už nepamatuji) a začala se hrát ,,čokoláda". Chvíli to vydrželo, proč a jak ale skončila nevím, neboť jsem byl spolu s Mirkem vyslán do obchodu. Po návratu mi byla předána další instrukce, co máme dělat, tedy: ,,Vem je ven, projdi s nimi kus města a každý ať si řekne o nějakou fotku. Fotit ale smíš jenom ty a Verča." Což znamenalo, že jsem fotil jenom já.
Zachoval jsem se dle instrukcí a tak jsme asi na hodinu (nebo víc) vypadli z klubovny. Jakmile jsme se vrátili, byla už shromážděn prakticky celá posádka této akce. Zuzka přišla s tradiční hrou ,,Město, jméno, atd.", však to jméno dobře znáte (protože já ne). Ta hra ovšem měla jednu velice nepříjemnou (opravdu brácha?) podmínku: ten, kdo vyhraje, má právo první volby při zítřejší snídani. Ačkoliv byla naše skupina (já, Seďop a šakal) odhodlána vyhrát třeba s nasazením vlastního života, byli jsme prachsprostě poraženi Verčinou skupinou (do teď nemám nejmenší potuchy, jak se to mohlo stát). Ve druhé hře, na nejlepšího řečníka, jsem si už ovšem vedli mnohem líp. Ve hře šlo o to, přesvědčit dav, že ta kravina, kterou právě říkáte, je pravdivá. Takhle nás například musela Verčina skupina přesvědčit, že nejlepší minerální voda je v prvním regále. Tak či tak, do finále postoupila Phájusa, Kikin a já, boj o první místo ovšem skončil nerozhodně.
A pak už nás poslali spát, což znamenalo: ,,My spíme a vy nás nesmíte vzbudit," z pohledu hlavních vůdců. Velice pochybuji, že náš pokoj usnul dříve jak ve tři ráno. (tohle je jedna z věcí, které jsem za těch x let, co jsem ve skautu, nepochopila. Jak je možné, že děcka dělají přes den jak koně, plní všechny naše úkoly, které je mají za úkol utahat a k večeru, zatímco my velcí jsme rádi za spacák a spánek, oni naberou novou energii. Místo spánku vydrží kecat do tří a ráno jsou stejně vzhůru už o sedmi, opět plni energie - kde se v nich bere?.( To jetím, že nejsou taký líný lamy jako vy!) Pokud by někdo přišel na způsob, jak je uspat v deset a probudit nejdříve o osmi, budu mu do smrti vděčná.)
Ráno nás přivítalo dost rozvláčně. Ačkoliv už byl asi celý náš pokoj vzbuzený, vedoucí tradičně ne. ,,Vzbudit" nás přišli až o půl deváté. Na snídani byly tradičně buchty a možnost první volby mi pěkně pila krev, i tak jsem s ovšem dostal k většině mých oblíbených lahůdek (nevím jak ostatní). Jakmile byl nepořádek po snídani poklizen, přišel kdosi s další hrou.
Rozdělily jsme se do tří skupin (tedy, vedoucí nás shromáždili v jedné klubovně a rozdělili nás dle svého uvážení). Každá ze skupin se rozdělila na tři podskupiny, tentokrát opravdu dle svého uvážení. První podskupina, ve všech třech případech o dvou lidech, zůstala v klubovně, kde jim byla předána šifra. Jakmile ji vyluštili, měli ji připevnit na tenisák, který vyhodili z okna. Pod oknem měla čekat druhá podskupina, ve všech třech případech o jednom členu. Druhá podskupina musela tenisák chytit, aniž by se dotknul země, a dostat zprávu ke třetí podskupině. Ta čekala na druhém břehu řeky. Problém byl v tom, že druhá podskupina nesměla vkročit na led. V tom byla trochu svízel, například v tom, že led byl skoro k nerozeznání od břehu. Tudíž když jsem běžel na okraj Sázavy, nevědomky jsem vlítl přímo na led. (škoda, že se neprobořil - o sourozence míň)
Přepravu tenisáku na druhý břeh vyřešily všechny tři skupiny stejně. Prostě ho přehodily. Podle doslechu, neboť sám jsem u toho nebyl, vím, že Kikin měl s tímhle vážně svízel. Ani za nic nemohl tenisák přehodit. Ještě teď nevím, jestli se mu to nakonec povedlo, nebo ho na druhou stranu dostal jiným způsobem (chcete-li vědět, jak to dokázal, zeptejte se kteréhokoliv účastníka ponorky, neboť všichni mimo mě to vědí).
Třetí podskupinu tvořili ve všech třech případech dva lidi. Jeden z nich seděl na bobech a druhý ho i se zprávou musel odtáhnout ke kinu.
S potěšením vám teď můžu oznámit, že moje skupina to vyhrála. :
Po konci této hry ostatní vyjádřili touhu jít na boby, načež se ta naše kompanie s Albym v čele sebrala a vydal k akvaduktu. Tady jsem měl vážně pech. Začalo to tím, že Seďopa napadlo, že bychom s sebou mohli vzít duši. Pokračovalo to tím, že už byl u nás v klubovně moc dlouho, tak jsem se uvolil sundat si boty a vydat se za ním. Skončilo to tím, že jsem vběhl přímo pod ruku Radce a Peťulce, kteří mě poslali do obchodu pro česnek.
Seďop s Mirkem (ten, jelikož taky neměl boby, se k tomu přinachomýtnul, zatímco ostatní už byli dávno na cestě) duši sice našli, nepřišli ale na způsob, jak ji nafouknout. Takže se ti dva vydali za ostatními, zatímco já jsem se k nim dostal až asi po půl hodině (možná dýl), potom, co jsem se vrátil z Penny. Když jsem je ale našel, zjevilo se mi velice milé překvapení. Bobování bylo na kopci, kde ostatní stáli, krajně nemožné, takže se to zvrhlo v hromadnou shazovačku. A přece jenom, pokusit se shodit takového Albyka ze srázu může být pěkná zabíračka (i když ve spolupráci se šakalem a Seďopem jsme to zvládali celkem s přehledem - pokud se vždy jeden obětoval).
A i ostatní bitvy byli k nezaplacení (například Seďopův oblíbený sebevražedný nálet (a jen si to zkuste, rýt píííp v zemi, mít nos plný sněhu a nemoci se zvednout, protože na vás leží ta tunová obluda!)), včetně zákeřných lučištníků v podání Peťulčiných skautek, které s poťouchlým úsměvem na rtech zasypávali ostatní sněhovými koulemi (věřte mi, že není znova příjemné, když si vysypáváte z nosu sníh a najednou vás něco trefí do ksichtu) nebo smolného připletení do okolních rozbrojů (plazíte se do toho strmého kopce a najednou k vám přiletí les rukou a nohou a vtáhne vás pod sebe, takže máte ten sníh v nosu znovu a tentokrát za to ani nemůžete).
Tak či tak, ve čtvrt na jednu (myslím) nás Alby poslal zpátky do klubovny. Tam jsme se všichni převlíkli, několik lidí odešlo domů pro suché věci, a šlo se na oběd. Opět v rámci dodržení tradice byl guláš (ještě si stěžuj, vždyť byl výborný). A v rámci dodržení tradice ho bylo moc, takže se dojídal ještě hodně dlouho po skončení oběda.
Po poledním klidu a úklidu přišla Zuzka (dopoledne strávila na zápase a teď mi to usilovně připomíná, abych se již neptal na další podrobnosti ) (víte, jak Zajoch píše články o akcích? Sedí u počítače, datluje do něho ty svá slovní spojení a každých 5 minut se mě nebo ségry ptá, co bylo po tom a po tom a co bylo pak…) s novou hrou - kris krosem. Nebylo to ale tak jednoduché, jak se zdá. Opět jsme byli rozděleni do tři skupin a měli jsme všude po baráku (no, všude ne, ale já ty hranice stejně neznám) hledat ukryté papírky s písmeny. Ty se pak směňovala za skutečná písmena a z nich se tvořila slova. Musím říct, že v první části téhle hry jsem se vážně nepředřel. Prostě jsem seděl ve Vlčárně, nechal si od ostatních nosit písmena a pak z nich tvořil slova. Problém začal, když došli písmena na papírcích a vedoucí dostali nápad, jak rozprodat zbylá písmena (ta pravá). Prostě je hodili do aukce. Ta spočívala v tom, že vždycky nadnesou nějaký úkol a pokud jste chtěli nabízené písmeno, museli jste nabídku nějak přehodit. Navíc vedoucí neukazovali, o jaké písmeno se zrovna hraje, takže to byla dost velká střelba naslepo. (příklad: Vedoucí nabídl neznámé písmeno za dvacet dřepů. Verčina skupina to přijala, naše přihodila na třicet dřepů, Verča přebila na třicet pět, my dali čtyřicet a tak dále… Až jsme dostali ú. P.S.: Tento příklad je celý vymyšlený, ale v praxi to tak vážně probíhalo.)
Největším problémem ovšem bylo, že se moje skupina bůhvíproč pokusila získat všechna písmena. Takže jsem pro ně zbytečně dřel jako pes. (Abych nebyl nespravedlivý, nebyl jsem jediný. Seďop si na tomhle vysloužil sto padesát dřepů a vyjmenoval dvacet kytek, Linda musela zazpívat písničku o šesti slokách a určitě by se ještě něco našlo, jenomže já si to už nepamatuji). Takhle jsme získaly všechna písmena krom asi tří (a to jedno nám uniklo jenom proto, že naše skupina na chvíli zastávkovala). I přes naši snahu jsme nakonec skončili až druzí.
Po kris krosu se přistoupilo k původnímu plánu sobotního odpoledne. Měly jsme se rozdělit na dvě poloviny, z nichž jedna půjde na lyže, druhá na boby. Ocitl jsem se ve skupině, která měla jít na boby, takže můžu popsat jenom její osudy.Ta druhá ještě čekala na šakala, který, jakožto prakticky nejvražednější člověk v oblasti lyží z našeho přístavu (rozumějte, vstávat o šesti, aby si člověk pořádně zalyžoval, se u nás hodnotí jako první stupeň šílenství (mluv za sebe)), si musel dojít pro nějaké věci.
My jsem nejprve šli na blízké hřiště, kde nám naši skauti připravili pole na Eskymáckou honičku. Ta se hrála asi dvacet až třicet minut, dokud to naše děcka bavilo (v průběhu hry kolem nás prošla lyžařská skupina, pořád bez šakala. Prý nedorazil.). Pak, když se rozhodovalo, co dál, se naše skupina rozdělila na dvě. První s Radkou v čele se vypravila bobovat, zatímco druhá, v níž jsem zůstal i já a Zuzka, začala hrát dobývání hradu - tedy schazovačku. Prostě jsem se rozdělily na dvě skupiny - já, Zuzka, Junior a Klára a proti nám Standa, Mirek, Kikin,- z nichž jedna - já se Zuzkou - jsme zůstali na vrcholu, zatímco druhá musela vrchol dobít. Byla to tedy zabíračka a pěkně nechutná - naši skauti mají tuhý kořínek a holky, i když se snažili, proti nim moc nezmohli. (zde jsem zažila svůj první a ne poslední šok. Vzhledem k tomu, že jsem už půl roku v Praze a s kluky jsem se tedy delší dobu neviděla, tak jsem úplně zapomněla , že VYROSTLI. Že už nestačí chytnou Kikina kolem pasu a bez větší námahy ho smykem poslat dolů ze svahu, ale že naopak on chytne mě, dolů se poroučím já a Kikin se už ani nezadýchá. 9) Přesto jsme hrad uhájili až do doby, kdy přišel šakal.
Vysvětlil, že když přišel domů, odchytla si ho babička která u nich byla právě na návštěvě, a on se musel chtě nechtě koukat na zahájení paralympiády. Přidal se k naší hře, tak jsem jenom namixovali skupiny (nevím, komu byla přidělená která z holek ( ty se rozhodly pro neutralitu), vim ale, že já byl se ségrou a Kikinem, zatímco šakal se Standou a Mirkem, prohodili strany (tentokrát jsme byli útočníci) a hrálo se dál.
Tak jsme se s mým oblíbeným výkřikem ,,Na ztéééč!!" vrhali dál a dál na nezdolné zdi sněhové pevnosti a ztráceli další desítky a desítky mužů a žen. Ale stejně jsme vrchol na konec dobyli, i když se o něj pořád vedli líté boje. Když hru nakonec Zuzka přerušila, zakončil jsem bitvu kamikadzí na šakala, kdy jsem po něm skočil a oba dva jsme se řítili dolů jako dělové koule. Skončili jsme zaboření ve sněhu, a když jsem přišel na to, že se nemůžu vyhrabat a neprozřetelně to oznámil světu, začal mě šakal s přátelskou výpomocí zasypávat. Přesto jsem se nakonec, podoben heroinový Zombii vstávající v měsíčním svitu z hrobu, vyhrabal a doběhl přeživší hrdinné rytíře, kteří už mířili ke kasárnám.
V klubovně na nás krom suchého oblečení čekali i Lindiny buchty a brzy se přištrachaly i ostatní dvě skupiny, takže se mohlo pokračovat ve večerním programu. A do toho se samozřejmě počítá i večeře. Již dříve jsem se zmínil, že se guláš dojídal ještě dlouho po obědě - tedy i teď. Hodně z nás jím vzali za vděk místo původní večeře - tou byli chleby se sýrem (a ačkoliv jimi spousta z nás pohrdla, já si na nich pochutnal a mám dojem, že Phájucha taky). Dobu, kdy se uklízela večeře, si děcka ukrátili hraním Palerma, a pak už přišla na řadu hlavní hra večera: Helena Kellerová.
Co vám můžu říct o téhle hře? Velmi mnoho. Například že je to opravdu nevšední zážitek a skvělá věc, protknutá tajemnem a očekáváním, a úžasným klidem a zvláštností. To, co jsem tady popsal, je ovšem jenom moje představa, jak by to doopravdy mohlo vypadat, neboť já sám jsem hru nehrál, jenom jsem pomáhal s jejím průběhem. Na pocity z ní se zeptejte nějakého účastníka této ponorky.
Co vám tedy doopravdy řeknu o této hře? Vůbec nic. Jenom snad: Zahrajte si ji! Je to vážně nevšední zážitek a já vás o něj nehodlám připravit tím, že bych vám všechno prozradil předem. Třeba se vám jednou poštěstí, že si tu hru doopravdy zahrajete.
Helena se hrála asi hodinu a půl a po ní, pod tlakem toho, že jsme chtěli něco dělat, se mohli zájemci vydat na noční procházku. I ta se ovšem nakonec rozplynula do nenávratna a vedoucí nás opět poslali spát s tím, že máme jít tentokrát spát dřív jak včera (nebo spíše dneska?). Myslím, že to doopravdy dodrželi, i když potvrdit to nemohu, neboť jsem tentokrát usnul relativně brzy. (sláva)
Budíček přišel tentokrát snad ještě později než předešlý den (k mé velké nelibosti. (a k mé radosti). Poslední hodinu už sem vážně neměl co dělat). Na snídani byl chleba s marmeládou (a bylo ho možná ještě trochu málo) a pak jsme si měli sbalit věci. A pak přišla řada na další Zuzčinu šílenost - na Dámu. To nás prostě vyvlekli ven, na židli položili klasickou dámu, rozdělili do dvou skupin a řekli: ,,Proběhnete tu a tu dráhu s tím, že jeden člověk musí jet na bobech a být někým tlačen. Vždy když taková posádka projede cílem, má ta skupina jeden tah. A tak se jezdilo. Nejhorší bylo první kolo. Trasy, které jsme měli projet, ještě nebyli prošlapané, takže jsem se museli brodit po pás sněhem (upřímně lituji ty jedince, které táhl Zajoch, vláli za ním jak vlajky ve vichřici). Přesto jsme však tu hrůzu překonali a další cesty už byli mnohem lehčí. Tady ovšem - já o nějaké náročnosti nemám co říkat. Choval jsem se totiž ke své skupině vážně jako pes. Prostě jsem je nechal jezdit a sám jsem táhl figurkami. Jen občas, když už někdo doopravdy nemohl, jsem ho vystřídal (ovšem jen na jedno jediné kolo, čímž jsem jim asi moc nepomohl). Vím, že jsem to celkem přeháněl, pokud se ale jedná o dámu, šachy nebo něco podobného, jsem hrozně nevyzpytatelnej (vážně? To bych nepoznala). Nakonec to skončilo nerozhodně, takže přidám už jen jednu perličku, a to Zuzčinu nejoblíbenější větu této hry: ,,Rychle, rychle, potřebuji tři tahy!"
Po skončení hry vznikl rozkol, co se bude dělat dál, zda se bude něco hrát uvnitř nebo venku, a jelikož jsme se na ničem nebyli schopni domluvit, Zuzka prostě zavelela a nahnala nás dovnitř. Tam nás shromáždila ve Vlčárně a představila nám další hru: Burzu.
šlo o to, že se nejdřív ustanovili různé suroviny, se kterými se bude obchodovat, pak každý napíše na papírek nějakou šílenost, kvůli které by cena určité suroviny klesla nebo stoupla. Nakonec se všechny papírky daly Zuzce a ostatní dostali pomyslných tisíc dolarů, za které měli nakoupit tolik surovin, kolik chtěli. A pak už jen Zuzka losovala papírky a my vydělávali či prodělávali; podle toho, co přečetla.
(Příklad: Mám dvě jednotky čokolády. Zuzka vytáhne papírek a přečte: ,,Nový převratný objev z Bohnic: Když krávy žerou čokoládu, dojí už hotové kakao. Spotřeba čokolády se tedy zvyšuje a její cena stoupá." A já mám najednou místo čokolády v hodnotě dvě stě dolarů čokoládu v hodnotě pět set dolarů. P.S.: I tentokráte šlo o vymyšlený příklad a i tentokráte to tak nějak probíhalo.)
Tuto zábavu ukončil až oběd - opět mé oblíbené rizoto se žalostným nedostatkem kečupu (ale i tak velice dobré, protože jinak uslyším Peťulčino ,,Jak chceš" a na příští výpravě budu bez jídla)(brácha sorry, ale kupovat kbelík kečupu, jenom pro tvou osobní spotřebu se nám nevyplatí). Na konci oběda se určilo, kdo udělá kde pořádek a pak už to jen jelo. Prostě úklid nad úklid, hrůza nad hrůzu. (Za vedení chci všechny pochválit, páč se konečně ukazují vaše těžce nabyté zkušenosti. úklid proběhl rychle, do jisté míry i kvalitně a hlavně se našli chytří jedinci, kteří sami od sebe šli vynést odpadky - díky. No a samozřejmě si krásně setřel chodbu Zajdo.)
Děcka jsme začali propouštět kolem první hodiny, spousta jich ale ještě zůstala. Zahráli jsme ještě židlový fotbal (aspoň myslím, že se to tak jmenuje). To se prostě každý hráč posadí na židli uspořádaných v kruh, kope se tenisákem a snaží se dát protihráči gól tím, že mu míček prokopnete mezi předníma dvěma nohama židle.
Asi ke druhé hodině se i toto zubožené společenství rozpustilo, klubovna se zamkla a my se rozešli do svých domovů.
A tak se ponorka potápí, noří se do hlubin kruté, chladné Sázavy, aby podobna vraku Titaniku vyjevila své tajemství až za dlouhá desetiletí a století bláznivým vědcům a zlatokopům, kteří se budou pokoušet rozlousknut tajemství legendární Evropy a její slavné České republiky…
Zajíc
a
(Zuzka)
