Oddíl Aquaterra - V mokru deme dál

,,Máš placatku?"
,,Nemám. Včera mi to stačilo.
Víš, vědci stejně dokázali, že po alkoholu je ti ještě větší zima." 
,,No jo, vědci nakecaj takovejch kravin. Jako například, že alkohol škodí zdraví." I tak jsme opět porušily náš dobrý nezvyk z minulého uklízení Dářka, brát s sebou placatku rumu. Jak o pár hodin později prohlásila Verča, ,,Žákovi opět zklamali".
Když jsme vycházeli z domu, byl celkem nečas, a ten se nás držel celý zbytek výletu. Po cestě jsem ještě stačil koupit Verče dárek na taneční (za ségřiny peníze) a ta mě pak celou dobu bombardovala, co chci dostat já (vysvětlení jen na moc moc pěkné požádání). U Žďasu pod mostem na nás čekalo překvapení. Shromáždila se pod ním kupa lidí a oba nás naplnila naděje, že navzdory našemu očekávání nás půjde hodně. Pak kolem nás proběhl Jirka ze Sárenčat - tedy ze stejného přístavu, jako byl i zbytek lidí. V porovnání s nimi byla naše skupinka vážně žalostná - já, Radka, Alby, Verča a obě ségřiny ,,děti" (tak jim říká) tedy Pavlínka a Honza. Zbytek cesty se chlubila, že má stoprocentní účast, což se ovšem o mě s Verčou říct nedalo ani v nejmenším. Jelikož se ukázalo, že lidi ze Sárencis jdou na Babín, stejně jako my, rozhodli se vedoucí rychle změnit cíl naší pouti. Ten se pak měnil pořád, na tom ale moc nezáleželo. I tak jsem až ke křížku měli s druhým přístavem společnou cestu.
Vyrazili jsme o něco dřív než oni, přesto nám to moc nepomohlo. Když nás tedy začali dohánět, zapluli jsem do lesa a zahráli si ,,schovku". Druhá výprava se zatím dostala před nás.
Jen co skončila jedna hra a my jsme se znovu vydali na cestu, začala se hrát další. Vymýšlení pohádky. O co šlo. Někdo vymyslí kus pohádky, další člověk na to naváže, a tak stále dokola. A tak jsme nakonec měli brečícího vodníka, zlodějskýho tatínka s mnoho mocem dětí, rusalčí harém, temného rytíře, puklou temnou královnu i zatraceně hodně kaprů (čísla se pohybují ve stovkách). I tato zábava však nakonec skončila a můj nápad začít vymýšlet horor se neuchytil (bohužel). Mezitím si Pavlínka začala stěžovat, že jí bolí nohy. Její baťoh už dávno nesl Alby, to ale očividně moc nepomohlo. Začali jsem se tedy pohybovat vpřed pomocí ,,honičky". Takto jsme došli-doběhli až na křižovatku, těsně před hlavní silnicí. Zde se dala přestávka a zahrály se ,,Veverky" a ,,Na kočku a na myš".
Zvedli jsme se asi po půl hodině a pokračovali dál po hlavní. Teď už byl cíl cesty celkem jasný - Rozštípená skála. Probloudili jsme to lesem až k ohništi pod ní, cestou si dali menší kros z kopce dolů (no, jak pro koho) a Radčiny nováčci nasbírali nějaké suché chrastí. Díky němu se nám taky oheň povedl i v tom šíleným vlhku zapálit na jedinou sirku. Opekli se párky, Pavlínka si nechala nakrájet chobotnici, zahrálo se ,,Na čerty", (myslím, nevím jistě. Pokud chcete mít jistotu, běžte se zeptat Hóňy) a jelikož velkejm už byla zima (malejm ne, ty jsou jak eskymáci), pokračovalo se v cestě. 
Došlo se až do Hamrů na hřiště. Tady se zastavilo díky Albyho zaujetí stěnou s oknem, které se následně přeneslo i na celý zbytek skupiny. A tak se přelízalo i prolízalo, skákalo a padalo. Pavlínka dokázala, že je rozený horolezec, Alby předvedl, jak se má správně přelézat stěna, Honzíkovi se nakonec povedlo vydrápat na stěnu a mě se povedlo po menším školení od Albyho a Radky zkopírovat správné přelízání (ale jen na menší stěně). Pak jsme znovu vrazily.
Do Žďáru jsme nezamířili po silnici, nýbrž po polní cestě. Nechali jsme se bombardovat Pavlínčinými žádostmi o hru a jejím stěžováním, že jí bolej nohy, znovu jsem obnovily ,,honičku"a pak si zahráli ,,Na kohouta" a na Stalingradě jsme ji odvedli domů. Ve městě se už ale začal ozývat i problém s Honzíkem. Tentokrát trend bolavých noh převzal on. Nakonec jsme ho přenechali Albymu, který ho měl dovést domů, a já se ségrou jsme vyrazili domů. 
Limit návratu nebyl dodržen, žel nebyl ale překročen, nýbrž nenaplněn, čímž jsme nejspíš ztížili život Pavlínčině sestře a určitě zklamali našeho otce. A tomu se říká KONEC a ne HAPPY END.