Oddíl Aquaterra - Zase na Vodě

Náš výlet započal radostně: na nádraží, kde byl sraz, za námi totiž přišla malá Lúca Kalinová, tedy asi čtyřleté dítě, a chtěla jet s námi. Což o to, táta by jí to dovolil, Alby ale že néé. Společně jsme tedy Lucce zamávali a ta nám zaskákala na rozloučenou a už jsme byli na cestě.

V cíli na nás čekalo překvapení: ve městě se pořádala pouť. Měli jsme ovšem smůlu, šéfitán nás tam nechtěl pustit ani na zmrzlinu. Přetrpěli jsme tedy cestu do chaty, sundali jsme batohy a ubytovali se, a to už se velení chopily holky, jmenovitě Anička se Smíšou, zpacifikovaly děcka a jaly se s nimi hrát nejrůznější fitky, od Te-le-fun-gen až po Čísla a brzy i k oblíbené Schovávané.

(Tady taková vsuvka. Již nevím, jaká hra se hrála, ale Mirek najednou Aničku nazval „Ančovičkou“ a tato přezdívka jí, k její velké nelibosti, zůstal po zbytek výletu).

Někdy tehdy se k nám přijela podívat rodina Kalinova a s sebou přivezla Kikinu, která se okamžitě přidala ke „Schovce“ (no jo, skaut se prostě nezapře), všichni ýše zmínění nás ale brzy opustili a my se s blížící se tmou vrátili do chatky. Někdy mezitím jsme se stačili najíst a někdy potom usnout.

Zatímco děcka nahoře (ne)spali, my starší jsme si ještě stačili zahrát pár partičekBang!u . Všechny jsem je hrdinně prohrál.

Příštího rána jsme trpěli. To nejsou děti, to je zvěř!! Kdo jiný dokáže v šest ráno vřeštět jako při povodni!? Všechny vedoucí bezpečně probudily a nechaly je ještě půldruhý hodiny trpět, avšak to už se do toho vložilo jiné zvíře, jmenovitě Zajíc, které děcka vyhnalo ven na rozcvičku. Hned zpočátku je nechal utíkat a zjistil, že všechny holky jsou rychlejší než kluci. K tomu mě napadá jediné slovo: tragické…

Když se Zajíc s bandou vrátil, byla již přichystaná snídaně a po ní holky vzaly děcka do lesa stavět mechová městečka. Tím a několika nejmenovanými fitkami zabili odpoledne (kvičelo a bránilo se, ale holky vzali nůž a umlčely ho), načež přišel guláš k obědu a následně toužebně vyhlížený (tedy staršími toužebně vyhlížený) polední klid.

Už jsme skoro usínali, když se nám v hlavách jako falešná tóny saxofonistova nástroje rozezněl dětský křik: „Ráďa přijela!!… Ráďa je tady!!“

Vyšel jsem ven, Radce vyčinil a ona se kála a jako výraz pokory, vzala děcka na výlet. Vedoucí se mezitím přesvědčily, že opice jsou proti nim slaboši (proč to nelze interpretovat, chcete-li znát podrobnosti, ptejte se buďto Smíšy, Ančovičky, Albyho, Verčy nebo Zajdy). Když se Radka vrátila, vyrazila děcka opět do lesa za městečky. Bůh ví, čím to je, ale stavění je nějak chytlo.

Navečeřeli jsme se, přivítali k nám se navrátivší Kiknu, zahráli s dětmi Zabijáka a šli jsme spát. Pohroma předešlého rána se samozřejmě opakovala. Kika to vyřešila vskutku geniálně. Zašla do vedlejšího pokoje, kde spali malí, a řekla: „Jestli nebudete zticha, půjdete zpátky do Žďáru pěšky.“

Ztichly. Dokonale. A vedoucí se vyspali.

Tato situace měla dohrávku, neboť Kikina počala prudit Honzíka Kalinu s tím, že byl slyšet ze všech nejvíc, a tak tedy půjde pěšky. Toho se okamžitě chytly jeho kámošky Líza a Lenča a prej že půjdou s ním. Korunu tomu nasadil sám Hóňa, když přišel za vedoucími s pytlíčkem bonbónů a řekl: „Tohle máte za to, že zpátky můžu jít pěšky.“

Jenomže Honza později při úklidu dělal trochu bugr a Verča toho využila a prohlásila: „Ty vůbec neposloucháš, tak to zpátky tedy budeš muset jet s námi, autobusem.“

Uklidili jsme, došli do vesnice a odjeli do Žďáru a to už bude asi všechno...

Zajíc