Děti dětem

…alespoň já se, jakožto skaut, za dítě stále ještě považuji a usilovně komplikuji snahu svého okolí o zlikvidování mé infantility.

V rámci charitativní akce „Pomozte dětem“ (jak jsem se později zmiňoval nejednomu dospělému chlebodárci, to je „takovéto skákající žluté kuře se záchranným kruhem kolem těla, co asi znáte z televize“), které se účastnili nejenom Žďárští skauti, nýbrž skauti z celé České republiky, přišel k nám do přístavu Racek materiál (vatičky bílé barvy), ze kterého naše vlčata a žabičky (a jsme zase u nadpisu) vyráběli „kuřátka“, jež dostávali (jak nám vedoucí neopomněli připomenout) lidé, co přispívají, darem (a tedy žádné takové: „kupte si kuřátka!“). V dobách minulých (ne, to neznamená stovky a stovky let zpátky, spíš takových pět let dozadu) prošel jsem již nejednou obdobnou charitativkou – znám tedy až moc dobře lidskou nedůvěřivost, neochotu, popudlivost či snahu o ospravedlnění. Není nic horšího, než když vám nějaký „dospělák“ začne vysvětlovat, proč že to vlastně nemůže přispět (jakoby nestačilo jednoduché „Ne, děkuji.“). Mojí prioritní snahou tedy bylo vyhnout se jí. Ach běda, Přístav neměl dostatek lidí, kteří by hlídaly prodávající děti, tedy, očividně nepoučen minulostí, přihlásil jsem se, jak ten blázen, co spustí autodestrukci s nulovou časovou prodlevou, že poved jednu ze dvou skupinek.

Akce probíhala ve středu 4.4. Mě se pod velitelská křídla dostala dvě vlčata a dvě žabičky. Děkuji bohům za to, že mezi nimi byla i Lízo…

Tohle je vzkaz všem lodivodům: buďte vděčni za všechna hyperaktivní děcka, která máte v oddílu. Uhlídat je, je kříž – ale pořád je lepší mít je, než bandu lenochodů (kteří á propos třiadvacet hodin denně spí).

Lízo je takové malé, milé, devítileté, silně extrovertní a akční dítko ženského pohlaví. Stačilo ji jen trochu popostrčit, ukázat jí, co má dělat… a už lítala před Žďárskou Hypernovou, u níž jsme vybírali, ze strany na stranu a zbytek družiny táhla za sebou jako kometa svůj ocas. Já nemusel dělat takřka nic. Jen jsem držel pokladničku, sem tam upřesnil nějakou dětmi lidem předloženou informaci (tady se odvolávám na výše zmiňované skákající žluté kuře se záchranným kruhem), jednou jsem ukázal svůj průkaz (který mě a moji skupinku opravňoval dělat to, co jsme dělali) – a zbytek doby jsem se snažil udržet děcka pohromadě („Ne, Lízo, zatr…, počkej na nás, nebuď furt padesát metrů před námi!“).

Nutno podotknout, že lidi se nezměnili. Staré známé fráze, potutelné úsměvy, hraný spěch, či daleké okliky (jako bychom byli postiženi malomocenstvím) se vraceli znovu a znovu. I přesto dokázala děcka během sedmdesáti minut prodat snad šedesát kuřat.

Žďárští skauti vybrali cirka tři tisíce korun. Republikově přispěli skauti do sbírky takřka půl milionem. Peníze budou rozděleny do dětských domovů a jiných organizací – všude tam, kde jsou potřeba.

Svět zůstává pořád stejný. Mě nezbývá, než se děsit Květinového dne…