Oddíl Aquaterra - Je to rybník??nebo Řeka

Tuto otázku jsme si mohli položit ve chvíli, kdy jsme po autobusovém odjezdu ze Žďáru nad Sázavou pod Albykovým velením s pěti staršími plus Figi a tuším devíti mladšími minus Figi, výstupu v Krucemburku a dvoukilometrové túře dorazili k rozcestníku RYBNíK ŘEKA. Než budu pokračovat, rád bych dodal, že nejsem jedinej, kdo má orientační smysl stopadesátiletého králíka bez očí, podobně je na tom i Verča, která nás prvně špatně vedla po údajné cestě k Řece (nebo Rybníku?) a že Albyho reflexy jsou ještě horší než-li ty stopadesátiletého králíka bez očí, neboť ten se málem ani nenamáhal Verče sdělit, že – ano, měla jsi odbočit tam na tý odbočce co je tři sta metrů za námi.

Nakonec jsme tedy šťastně dorazili k naši chatě a jelikož byli všichni ještě plní elánu, zahráli jsme rovnou několik her (nejoblíbenější se ukázala být „Vlku, vlku, kolik je hodin?“, toliko k oblíbenosti prehistorie – vždyť já tuhle hru už pět let nehrál). Když asi po hodině dorazily Radka a Kika (samozřejmě, že se musely vést autem) a dovezly nám jídlo, odemkli jsme chatku a ubytovali se v ní. Ehm, tedy všichni ostatní se ubytovali, zatímco chudáci Seďop a já jsme museli jít pro vodu. O hrůznosti této cesty, při níž jsme museli překonávat strašlivé pasti Albym na nás nastražené, vám radši ani nebudu vyprávět, slabší povahy by to nemusely vydržet.

Jakmile jsme se všichni navečeřeli, přišlo hned několik herních sérií, mezi nimi Městečko Palermo i hádání Co se stalo? (tj. posluchačstvu je přečtena legenda zločinu – čím absurdnější, tím lepší – a ti pokládají Vypravěči otázky, na které je možno odpovědět pouze ANO/NE).

Někdy mezi tím přijel další účastník naší výpravy. Standa. Hádejte, kdo asi, ač sotva poloobutý, musel dělat maják autu jeho rodičů.

A pak nastala hygiena a pak už se šlo spát. Povětšinou…

Budíček nepatřil mezi nejmilejší – děcka se rozhodla, že potřebují na záchod, tak při tom vzbudila celou noclehárnu. Pomalu se přestávám Tantalovi divit.

Náš dobrý zvyk (proti němuž se já začínám zvedat hlasem kacířským a jsem vždy umlčen inkvizitorskou rukou Albykovou, sestřinou, Téřinou či Kikininou) mít na sobotní snídani buchty se nám nevyhnul ani tentokrát. Netřeba říkat že buchty zmizely rychle – hlavně ty tvarohové (pokud to bude číst nějaký rodič, úpěnlivě prosím, dávejte svým dětem na cestu více tvarohových buchet). Někdy mezitím přišla i hygiena, a pak už jsme se rozdělili na dvě poloviny – starší a mladší (a bůhvíproč jsem já šel s těmi mladšími – a stejně tak i Verča a Phája, a samozřejmě Téra, která celou tu dětsko-zvířecí kompanii vedla) – a jali se hrát Stopovanou. Byl krásný den, takže nám malá procházka kolem řeky Rybník nebo rybníku Řeka vůbec nevadila.

Co je to vlastně stopovaná: první skupina zanechává cestou nejrůznější značky, šipky a schránky s úkoly. Druhá skupina jde po šipkách a úkoly plní. Takže jsme já a spol. museli skákat po jedné noze, hrát si na Charlieho Chaplina, zpívat a dělat spoustu dalších děsivých věcí. Nakonec jsme našli druhou skupinu (banda zatrolená, schovávala se v lese) a společně se vydali nazpět.

Před chatou jsme si zahráli jednu vorvávaču (to je jen pracovní název bojových her, neberte to moc doslova). O co šlo: zase jsme se rozdělili do dvou skupin, dostali jsme míč a znění úkolu: pětkrát si ve skupině přihrát, aniž by se míč dotkl země nebo nám ho druhá skupina sebrala. A už se hrálo.

Oběd přišel vzápětí – rizoto (bez kečupu! – oni – jako kuchaři (t.j. Kikina) – sice říkaj, že ho tam dali, ale já jim nevěřím) a po něm jedno velké překvapení. Najedou se totiž otevřely dveře do společenské místnosti a v nich stojí Láďa, jeden z mnoha přátel skautu. Nikdo ho tu nečekal, ale on tu byl, přijel na kole. Že prej se na nás přijel podívat.

Nuže tedy dál. Jali jsme se užívat odpoledního klidu. Téra četla pohádky, Radka si zřídila živé pončo z dětí. Votlemci (tedy Figi, Smíša a jim podobí) spali – což bylo nadmíru zarážející (alespoň pro mě), ale příhodné. Takže jsme si užívali ničím nerušené idylky.

Někdy kolem půl čtvrté (a jestli bylo víc či míň to vážně nevím) přišel čas odpolední vycházky. Byl slunečný den, vál jemný větřík, bylo skoro teplo – zdálo se, že už to nemůže být lepší. V tom jsme nalezli lán sněhu a zjistili, že to lepší být doopravdy může.

Když skončila hromadná sněhová bitva, vydali jsme se zpátky k chatě. Tady jsme narazili na rodinu Kalinovu (další přátelé skautu) – ti už byli ohlášeni – , tady se od nás odpojila Kikina, která se stáhla zpátky do vyhřáté chaty. Zbytek grupy se vydal na druhou stranu – procházka pokračovala. Pak, když jsme došli na sněhem obložené pole, zastavili jsme se a zahráli si Na jestřába, kvočnu a kuřata. šlo o to, že jsme si stoupli do zástupu a chytili se toho před námi, zatímco jedna předem vybraná oběť byla zvolena jestřábem, který bude běhat za námi vytvořeným hadem a chytat vždy poslední článek ocasu – kuře. Jakmile se ho dotkne, kuře odpadává. Hra pokračuje tak dlouho, dokud nezbude jen hlava hada – kvočna.

Jakmile jsme skončili i s touto kratochvílí, vydali jsme se zpátky do chaty, kde na nás asi po půlhodině volné zábavy (kterou děcka vyplnili hraním Palerma, zatímco my starší jsme se vrátili k Co se stalo) následovala večeře, čočková polívka. Snad u všech (vyjma mé osoby) měla úspěch.

Po večeři nás Radka vzala nahoru a zahájila s námi sérii her, s nimiž vás postupně seznámím.

Nejprve jsme hráli Čokoládu…

Při Čokoládě si děcka sednou do kruhu a doprostřed se položí talíř s čokoládou (případně jinou konzumovatelnou laskominou, u nás to třeba byly sušenky) a oblečení (my jsme měli Láďovu mikinu – a jelikož je Láďa docela dlouhán, byla mikina samozřejmě všem kromě mě docela veliká – a rukavice). Jakmile je zahájena hra, po kruhu putuje kostka. Každý s ní vždycky jednou hodí a pokud mu nepadne šestka, předá kostku doleva. Pokud mu ale šestka padne, jde výherce doprostřed, obleče si připravené oblečení a jídelním příborem se pokusí uklofnout kus čokolády. Zastaven může být teprve tehdy, kdy někomu dalšímu padne šestka. V takovém případě je ten uprostřed nucen zastavit své přežírání a odevzdat oblečení dalšímu adeptovi. Hra pokračuje, dokud není čokoláda zcela zlikvidována.

Další hrou byl Hamoun. To po kruhu prostě putuje sušenka a kdo sní její poslední kousek, je prohlášen za hamouna.

Pak přišla Nasávaná (ne, nebojte se, nejedná se o nasávání libého toho moku alkoholického, ať už jakéhokoliv druhu). To se prostě vezme karta, někdo si ji přisaje na rty a musí ji předat dalšímu – který ji také může přebírat pouze s pomocí rtů. (Je to hrůznost – ale najdou se lidi, kterým se to líbí.)

Poslední bylo na řadě snášení vajec. To se mezi hýždě vloží deseti či dvacetikoruna, přejde se s ní určitý úsek cesty a poté se bez pomoci rukou peníz vloží – snese – do připraveného hrnku. Hra to byla velice oblíbená a skončila teprve příliš usilovným snášením Phájusčiným –snášela s takovou vervou, že odhozenou dvacetikorunou rozmlátila náš hrnek (kdo ví, jestli za to nemohla ta čočkovka).

A pak už opět přišel čas večerky. Tedy zatímco naše děti (ne)spaly, my starší jsme propadli kouzlu karetní hry Bang!.

Sranda byla, když jsme se ukládali ke spánku. Již dříve jsme přemluvili Láďu, aby zůstal přes noc (srabi Kalinovi zase odjeli), třebaže s sebou neměl vůbec žádné věci (jenom to kolo). Nabídl jsem mu spacák, ten nechtěl, museli jsme mu tedy namáhavě hledat deku. Ale našli jsme, takže se i Láďa nakonec dobře vyspal.

Příští den už nebylo mnoho času. Na snídani jsme zdlábli chleby s marmeládou a šli jsme si zabalit a poklidit chatu. Zahráli jsem ještě pár partií Bang!, k obědu zdlábli těstoviny na sladko či s kečupem, jak kdo chtěl, já se Seďopem jsme byli ještě dvakrát vyhnáni pro vodu (no jo, bude se vraždit, vedoucím na hrob položíme stužku „Vzpomínáme“). Tady bych chtěl ještě poděkovat Láďovi, který s námi šel pro vodu v sobotu a jednou i v neděli – docela nám tak pomohl. Pak jsme před chatku vyházeli zabalené baťohy, s děckama jsme zahráli Vlku, vlku, kolik je hodin? a zkusili zahrát i Proplétanou, když se objevila Radka, že se vydáváme na cestu.

Tehdy se od nás odpojil Láďa – odfrčel si to na kole. škoda.

Dorazili jsme na autobusovou zastávku, zahráli si Dobrý den, pojďte ven (taková varianta Peška), pak už jsme nastoupili do autobusu a odjeli domů.

Netřeba se dále rozepisovat, snad se jenom ještě zmíním o padlém hrdinovi Figim, který prohrál svůj statečný souboj s válečníkem horečkovým a tak ho bacil bacil, tedy na cestě zpět měla Figiho tvář odstín sytě zelené.

Leč přežil, ztráty nula procentní.

Těším se zase na příští výpravě…