Pražský maratonský tříatlon
aneb závod Českého poháru ve vodáckém tříatlonu.
Někdy na začátku září jsem vyšetřil chvilku času a poseděl a něco pošolichal u počítače. Se zapnutým ICQ a puštěnou muzikou jsem procházel svoje oblíbené webovky (skaut-racek.ic.cz samozřetelně taky;) ), když mi přišla zpráva od Vaška. Tak jsme poklábosili a přes obvyklá témata jsme se dostali k Vaškově Námořní akademii a k tomu, že je Vašek pozván na akci jistého pražského oddílu, a to již výše zmíněný Pražský triatlon. Což mě zaujalo a jal jsem se Vaška vyslýchat, cože to je za akcičku a další podrobnosti. Slovo dalo slovo, a my vyrazili dne 26.9. 08 spolu směr Praha.
Sraz byl v klubovně, kde jsme nabrali pádla a vesty, vysvětlili Jirkovi, že my nejdeme nakládat lodě na vozík, ale jedeme pryč a že Béda teprve přijde. Pak jsme projeli stmívajícím se Žďárem na nádraží. To se neobešlo bez zvýšené hladiny adrenalinu, páč jsme oba měli krosny, na krosnách přidělané vesty a jeli na kolech, která byla rovněž jednou z našich pomůcek při nastávajícím závodě. Co ale vadilo nejvíc, byly pádla přidělaný na rámech našich koles. To by se pánům policistům asi vůbec nelíbilo. Pak jsme si počkali na kolejáček a po konfrontaci s nervozní a krapet rozrušenou paní průvodčí nastoupili. Ani se její nervozitě nedivím, s našim matrošem a dvěmi koly to byl docela mazec se vlézt do uličky, byť i ve vagoně pro uložení zavazadel. Pak cesta probíhala v klidu a pohodě, na Vaškově noťasu jsme sledovali fajn seriálek, poslouchali nějakou muziku, prostě cajk,no…S ujetou vzdáleností od Žďáru a přibližující se Prahou jsme se čím dál tím víc věnovali myšlenkám na nadcházející závod a probírali ho skutečně ze všech stran, protože jsme ani jeden nevěděli, do čeho jdeme( bohudík ).
Do stověžaté jsme dorazili kolem osmé hodiny večerní, tedy času, kdy se kolem nádraží rojí různá individua a tak jsme radši se radši klidili co nejdřív pryč. Žel jsme došli jen k nejbližší autobusové zastávce, protože jsme nevěděli, kam to vlastně máme jít. Cílem byla klubovna Na křížku nedaleko žižkovského vysílače, bohužel cestu z nádraží jsme neznali. Ale Venca je chlapec světa znalý a má fajn mašinku, a tak jsme s pomocí družic klubovnu našli. S ní i asi milion Vaškových známých skautů a skautek z čekatelek, kteří právě razili na brífink do některých z místních hospůdek. Rádi jsme přijali nabídku jít s nimi, takže jsme rychle uklidili kola do kůlny, krosny do klubovny a vyrazili za skupinou dvaceti skautů, kteří už vyšli hledat nějakou základnu, kam by se tolik lidí vešlo. Dohnali jsme je přímo pod parádně nasvíceným vysílačem a dozvěděli se, že z dvou hospůdek už vyhozeni byli a tak se celá skupina vydala za fajn výrostkem jménem Rohlík, který vypadal, že se v poměrech celkem vyzná a zanedlouho už jsme seděli kol stolu. My s Vencou jsme řešili problém přepravy na místo konání zítřejšího závodu, které bylo k našemu, musím říct že nepříjemnému, překvapení, až na druhém konci Prahy. Vše se podařilo vyřešit za pomoci hlavního organizátora, který slíbil všechen matroš převést auty a nám samotným nabídl odvoz jeden budoucí spoluzávodník, Vencův známý z čekatelek. Vše bylo tedy vyřešeno zdárně a noc byla teprve mladá……..
Ráno jsme vstávali nechutně brzo. Sbalili jsme věci nejnutnější, poradili se o skladbě oblečení a vyrazili před klubovnu. Tady jsme málem přimrzli, protože takovou kládu a k tomu v září si fakt nepamatuju. Pobalilo se co se dalo, a dokonce se podařil vyřešit problém, kterak nacpat asi 7 lidí do jednoho auta, ale i to se zdařilo a tak jsme mohli vyrazit směrem k závodišti. Konečně se tedy dostávám k tomu kýženému, a to vlastnímu závodu. Na začátek musím předeslat, že to bylo skutečně ohavně vyčerpávající a kdybych byl tušil, že hlavním organizátorem je týpek, co se asi třikrát účastnil závodu Dolomiten Man jako běžec, účast, nebo rozhodně přípravu, bych promýšlel určitě pečlivěji.
Po vysvětlení pravidel na břehu Vltavy, důkladném rozcvičení všech dvojic a přípravě plavidel či vozidel jsme se seřadili na startu. Napětí se dalo krájet, stažené tváře účastníků vypovídaly buď o pekelném soustředění, nebo střevní nevolnosti (což spolu ale mohlo souviset). Rozhodně ani my jsme nebyli výjimkou a na startu jsme stáli plni odhodlání k nejlepším a rekordním výkonům. Závod samotný sestával z 5 kol. V každém kole absolvovala dvojice asi 2,5 km zuřivého pádlování po proudu i proti. Pak bylo na řadě buď kolo nebo běh, bylo jedno v jakém pořadí, každou disciplínu musel ale absolvovat každý z dvojice. Zde záleželo zcela na zvolené taktice mužstev. My jsme se například po plavbě rozdělili. Já šel na běh a Venca jel kolo. Pak jsme se setkali v cíli a úlohy si vyměnili, já se vydal na dráhu s kolem a Vašek běžmo. Zde je nutno opět podotknout ( a neslouží mi to ke cti), že Venca byl většinou v cíli o chvíli dříve, než já. Snad jen jednou se stalo, když jsem to nejvíc hrotil, že jsem přijel první a Vašek za chvilku po mně. Nejlepší ovšem je, když jsme se na start dalšího kola dostavili oba společně, tím se eliminovaly časové ztráty, které tím čekáním naskakovaly. Proto si myslím, že nejlepší bylo, absolvovala-li dvojice všechny disciplíny společně a nedělila se. Tuto taktiku zvolilo i družstvo vítězné. Počasí ze začátku bylo přímo strašidelný, myslel jsem, že zmrznu. Postupem času se ale oteplovalo, a tak závod probíhal a končil za svitu Oskara. S tím, jak naskakovala kola závodu, se razantně zmenšovaly naše síly. Pak už jsme se přitahovali ke břehu snad i očima. Boj s ostatními závodníky byl ukrutný, bylo vidět, že do toho jde každý na plno. Stejně tak i my. A tak jsme, myslím si že zaslouženě, v čase 3:28:41 zmákli trať dlouhou přes 42 kilometrů a průjezd cílem byl opravdu moc fajn okamžik a já jsem si ho užil. Naše pocity jsou určitě vidět i z fotek, které si každý může prohlédnout na Rajčeti. No, a pak už jsme jen leželi, doplňovali spálený cukr jablky a banány (což byl od Juppa-pořadatele moc fajn počin) a vstřebávali sílu sluneční.
Já sám za sebe můžu říct, že to byl strašně bájo zážitek, sáhl jsem si na dno (svoje i kánoe), poznal fajn nový lidi, no prostě jsem si to užil. Tímto chci i poděkovat Vaškovi, že jsme to zdárně zvládli, a za super, a takřka nadlidskej výkon. Myslím že jsme se shodli, že oba vyrazíme příští rok znovu. Znovu a lépe……
Kody
