Taxikář

Na Žďárském nádraží se nás sešlo deset (tedy pokud nepočítám Seďopa, ten se na nás přišel jenom podívat) a to Venci, Miki, Beruš, Kája, Verča, Linda, Vašek, Křikloun, Kodiak - a bohužel i já, a k tomu se brzy přidalo i pět skautů ze Svratky. My všichni jsme potřebovali taxík.
Taxi ale nebylo, museli jsme se tedy spokojit s autobusem mířícím do Polné. Řidič z nás nebyl příliš nadšený – a když už jsme u toho, my z něj vlastně taky ne. Přesto jsme všichni (tedy i ten řidič) jízdu přežili a šťastně vystoupili na Polenském autobusovém nádraží – o takřka dvě hodiny dřív, než se měl taxík objevit. My Žďárští skauti, lidičkové do nepohody, okamžitě jsme se vrhli na Svratečáky a seznámili je s naší oblíbenou hrou – „Raz, dva, tři buldok“ (všichni jistě dobře znáte, nic nemusím představovat). Mužskému osazenstvu Svratky se hra ihned zalíbila.
Skončili jsme už po dvou či třech hrách (bohužel), někdy tehdy se ovšem taky objevilo Auto. Z něj vystoupil Pepek (tuhle přezdívku jsme ovšem zjistili až mnohem později) a se smíchem se zeptal, jestli víme, že tu máme být až za půldruhý hodiny. Když jsme mu řekli, že jo, rozesmál se ještě víc, řekl něco na styl „Tak si tedy ještě počkejte“ (čemuž my jsme kontrovali, že to my zase jó a rádi), nastoupil do auta a spolu s kolegou (už si nevzpomínám, jestli na sedadle spolujezdce či řidiče) a odjeli. Nastala chvilka poflakování, kdy jsem se pokoušel ostatní přesvědčit, aby si se mnou zahráli „Hop-skok“, všichni ale s kadencí lemer líných odmítali (Křikli se sice jednou chytl, ale dlouho nevydržel). Záchranou mi byl až příchod Novoměšťáků, ti hráli. Brzy poté přibila i sedmice Poleňáků a za chvíli už jsme byli komplet. Na taxíka nás čekalo dvacet osm (to je jako tolik: 28).
Tehdy to taky začalo.
Přišli Oni. Byli dva a tváře měli úplně bílé
Asi jim bylo blbě.
Mluvil jen jeden z nich. K samotné hře nám vlastně skoro nic neřekl. Místo toho nás kartičkovým systémem (náhodně si vytáhneš kartičku a pak musíš bez zvukových projevů a bez ukázání oné karty najít ty, co si vytáhli kartu se stejným obrázkem) rozdělil do několika skupin. A tady vlastně končí popis toho, jak to mohli vidět všichni, a začíná jen můj subjektivní popis – neboť dále jsme ve hře pokračovali rozděleni a každý trochu jinou cestou.
Dostal jsem se do skupiny blesků (na kartičce byl takřka stejnej klikyhák jako má Potter na hlavě), společně se mnou v ní byla ještě Beruš, dále Anna ze Svratky, Polda z Polné a Vářa Nového Města na Moravě. Od mluvícího bělotvářníka (pro ty, kterým to ještě nedošlo, oba měli na tváří bílou masku) jsme dostali kartičku s neznámým číslem. A starejte se.
No a my se starali. Poodešli jsem o pár metrů, zneužili Berušin mobil a brnkli. Bůh ví jak se to stalo, že jsem v tu chvíli měl mobil u ucha zrovna já.
Tůtání, pak zašramocení – a do ucha mě praští tóny Fantóma opery. Zazní hlas. Je to taxikář.
„Taxikář? Nazdar my pořebujem odvézt.“
„Dobře. Jděte na policii, budu tam na vás čekat.“
„Na policii? No jo, ale kde to je. Ty hele, my jsme právě na náměstí, tak nechceš pro nás dojet tam?“
„Na náměstí?“ I přes Fantómovo hulákání (bylo to vážně atmosférický) bylo slyšet, že je Taxikář překvapen, ne-li dokonce zaskočen).
„No jo, na náměstí.“
„Dobře, zůstaňte tam, dojedu pro vás.“
„Tak fajn, tak se měj.“¨
Zacvaknutí a konec.¨
„Takže tu na něj počkáme.“
„Ty zajíci, my přece nejme na náměstí.“
„Vážně? A kde No jo, to fakt nebude náměstí.“
„Ty si vocas.“
„Jak’s přišel na to, že jsme na náměstí?“
„Já nevím, ňák mi to prostě nedošlo. No stejně, ví někdo z vás, kde je tu policie?“
„Já.“
„Já taky.“
„A sakra. Tak tam dem a já mu zatím znova brknu.“
Tůtůtů
„Hal-“
„Tááxííí!“
„No?“
„Tak my teda nejsme na náměstí, ale už víme, kde je policie a dem k ní. Tak tam buď.“
„Do-dobře. Budu tam.“
I přes mou usilovnou snahu, vnést do toho co největší zmatky (například jsem chtěl vstoupit přímo do budovy policie – bohužel mi to rozmluvili), jsme brzy stanuli před budovou policie – a taxík nikde. Načež mi Polda musel rozmlouvat pátrací akci, která obsahovala obcházení budovy policie (bůhvíproč si myslel, že to není možné).
Taxík se zjevil asi po třech minutách. Z místa řidiče na nás mrkla brankářská maska a řekla, ať si nastoupíme (další problém, jak vtěsnat čtyři skoro dospělé lidi –Polda seděl na sedadle spolujezdce – na zadní sedadla. Anna mi musela seděla na klíně – a při každém nepředvídaném pohybu auta se bouchla do hlavy).
Řidič musel mít nebývale špatný orientační smysl, neboť místo toho, aby nás k cíli dovezl přímo, opsal s námi ve městě jakousi osmičku. Z auta jsme vystoupili před neznámým podchodem. Zde si nás převzal další bělotvářník. Provedl nás podchodem na dvorek a odtud nejspíše zadními dveřmi do domu – na raut.
V nejdivočejších snech jsem si nepředstavoval, že můžeme mít až takové štěstí.
Ocitli jsme se v malé místnosti, kde nás přivítala trojice sluhů, nemluvících a s maskami, a hostitel – na sobě měl černou škrabošku a byl úslužnost sama. Na stolech všude kolem na nás čekaly chlebíčky, lupínky a jiné cukrovinky, k pití se podávala kofola a minerálky.
Na jídlo jsem se vrhl jako saň na princeznu, což mi po celý zbytek víkendu nikdo neopomněl připomenout. Jak ubíhaly minuty, ubývalo i jídla a přibývalo příchozích skupin, takže ke konci už bylo v místnosti docela těsno.
Asi nejznámější příhoda z celého „Taxikáře“ za námi přišla se druhou skupinou (tedy myslím, že to byla druhá). Přišli, tvář poměněnou v jeden široký úsměv, a celí nadšení nám vypravovali, co se stalo Kodiakovi. Skutečný stav situace jsem šel vyzvědět od samotného hlavního aktéra, proto se tedy nyní můžu pokusit o co nejvěrnější reprodukování uplynulé scény.
Už se chystal nastoupit, když se auto začalo rozjíždět. Věděl, že by se dovnitř už nedostal, proto rychle vytáhl nohu, která už byla vevnitř auta, chytil se středového sloupku a rozeběhl se vedle jedoucího auta. Zatímco celá kabina burácela smíchem a křičela na Taxikáře, ať zastaví, musel Kodí běžet snad sto metrů vedle dveří. Později říkal, že to musel být jeho osobák. Celkem bych mu to věřil.
Než se začalo něco dít, uplynula snad celá hodina, ne-li víc. Ke konci už to byla i trochu nuda
Chvíli po tom, co jsme se na rautu shromáždili všichni, byl z každé skupiny k hostiteli přizván jeden zástupce, který měl tahat slámku. Poté, co Vářa vytáhl tu vítěznou, jsme mu zakázali být už kdykoliv zástupcem skupiny. Co jsme tedy vyhráli? Patku chleba na snězení (měli jsme ho sníst co nejrychleji).
Hostitel si poté zjednal klid, počastoval nás krátkým proslovem a každému byla nalita sklenička šampaňského (ke všeobecnému zklamání jenom toho dětského). A do toho byl přisypán jakýsi prášek. Jakýsi moc sladký, moc dobrý práše
Svět je divokým kolotočem, myriádou červených trpaslíků a bílých obrů, pln krásných pitoreskních obrazů; s pocitem boží moci se vrháš do slunečných hlubin
V místnosti začala blikat světla a pobíhat v pláštích zabalení bělotvářníci. Mělo to být fyzické představení našich halucinací, jejichž výsledkem mělo být
a už nemůžeš zpátky, už to musíš míti znovu, chceš další, další dávku
Zavedli nás zpátky do podchodu, kde nám rozdali mapy a vysvětlili pravidla hry. Budeme hodit po stanovištích, v takovém pořadí, jaké máme zakreslené na mapě (každá slupina měla jiné pořadí). Na každém stanovišti splníme úkol a dostaneme příslušný počet pytlíků s bílým práškem. Musíme ho mít. Potřebujeme ho. Mít ho je fajn. Bez něj by to bylo zlé, moc zlé. To bychom snad umřeli Pokud někde nesplníme úkol, nedostaneme dostatek dávek. Pak ten, kdo si nešňupl, nejprve zchromne (k dalšímu stanovišti ho musíme donést), poté oslepne (až k dalšímu stanovišti bude mít zavázané oči), nakonec bude chromý a slepý zároveň (výsledek si snad doplníte sami, ne?). A pokud nebude mít svoji dávku ani poté – tak to snad umře!
Na cestu jsme si mohli vzít jenom baterku, šátek a jednu osobní věc. A jde se.
Na cestu jsme vyrazili někdy kolem deváté hodiny (teď jenom tipuji), do chladu a temnoty noci.
Na první zastávce jsme se nedočkali uvítání. Bílou maskou krytá žena nemluvila – jako ostatně většina těchto bělotvářníků. Dala nám čtyři papírky. Na každém tři indicie, které nás měly dovést k cílovému slovu (i když z nápovědy „bývá v čokoládě“ dostat slovo indián bývá občas vážně husarský kousek). Nakonec jsme přišli na slova „kolo“, „slunce“, „indián“ a „lev“, tím to pro nás ovšem ještě neskončilo. Na zemi byla namalována čtvercová tabulka se šestnácti poli a v každém z nich bylo jedno písmeno. To nám mělo být k řešení úkolu nápovědou. Lámali jsme si nad tím hlavu dlouho, nakonec ale bylo řešení jednoduché. Stačilo vyškrtnout jedno písmeno, které se nacházelo jak v příslušném řádku (byly očíslované) tak ve slově získaném z indicie.
Na prvním stanovišti jsme vyzískali všechny potřebné pytlíčky s dávkou, zjistili jsme, že jsme závislí na cukr moučce (obsah pytlíčku jsme museli doopravdy „požít“) (když je rozpuštěna v šampaňském, třebaže jen dětském, poznává se docela těžko) a dostali jsme lístek, na němž byla popsána první část cesty jednoho muže k drogám.
Cesta za druhou dávkou nás dovedla až za město, k místu, kde byla kdysi zavražděna jakási holka. Přesto jsme další stanoviště takřka minuli, zastavili nás až náhle zažehnuté světlomety čekajícího auta. Bubák s bílou tváří, který na nás tady čekal, nám dal papír s instrukcemi a šest prken (jak se později ukázalo, některá z nich byla dosti chatrná), velikostně odpovídající asi mužské noze (no v centimetrech vám to vážně psát nebudu). Naším úkolem bylo projít určenou trasou a dotknout se při tom každého označeného stromu, aniž bychom se dotkli země (k tomu jsme měli ta prkna). Na to všechno jsme měli pět minut.
Už pár chvil po startu bylo jasné, že nám to pět minut trvat nebude. Spíše tak pět hodin.
Někdy v polovině cesty jedno z prken nevydrželo – takže jsme najednou míst šesti prken měli sedm. Cestovalo se o poznání rychleji. Než jsme došli do cíle, udělali jsme ze sedmi prken osm. Toliko ke kvalitě dopravního prostředku.
Přestože bych přísahal, že nám cesta zabrala déle jak čtvrt hodiny, dostali jsme všechny pytlíčky s dávkou i druhou část příběhu.
Cílem třetího úkolu, který nás už ovšem opět čekal ve městě, bylo poskládat se do „Monster“ (spoléhám se na to, že tuto hru všichni dobře znáte) tak, že na zemi jsou čtyři nohy a žádná ruka a v tomto seskupení utrhnout zprávu visící snad tři metry nad zemí. Zatímco já, Vářa, Polda a Beruš jsme tvořili na jedné noze stojící základnu, Anna sedla Poldovi za krk a pokoušela se dosáhnout na pytlíčky. Jenomže byla moc kátká. Chtěl jsem, aby si Poldovi stoupla na ramena, ale ona řvala, že má strach z výšek. Padlo několik návrhů, například, že Beruš vyleze na nás a bude Anně dělat oporu. Zamítlo se. Nakonec musel Polda skákat na jedné noze (on úpěl a Anna vřískala)a Anna se natahovala po odměně. První skok.
Nic.
Druhý skok.
Už těsně!
Třetí
Prohmátla.
Čtvrtý a má ho!
Při přesunu na čtvrtou sanici jsme měli nehorázné štěstí v podobě Poldova kámoše jedoucího okolo. Polda ho zastavil a celkem bez problému (alespoň se mi to tak zdálo) ho přemluvil, aby nás dovezl na koleje. Čtvrtý přesun byl tedy náš vůbec nejrychlejší (jen Anna se zase mlátila do hlavy). Na stanovišti nás čekalo odebírání dřívek. Hra je to jednoduchá: máte určitý počet dřívek (my jich měli tuším třináct) a střídáte se v jejich odebírání. Vždy můžete vzít jedno, dvě nebo tři, nikdy ale nesmíte vzít poslední. Pokud se tak stane, prohráli jste. Na hru jsme měli tři pokusy, druhý byl naším vítězným (všechna čest Poldovi).
Přesun na páté stanoviště byl o poznání delší než ten předešlý, přesto jsme nakonec došli až k rybníku, kde jsme po chvilce pátrání našli dalšího bubáka. V tomto úkolu jsme měli hrát šachy (pravidla psát odmítám). Zatímco veškeré naše figurky tvořily král a věž, soupeř měl jen krále. Naším úkolem bylo dát černému král mat do dvacátého tahu. Nám by se to podařilo na jedenadvacátý. To znamenalo, že jsme přišli o jednu dávku.
Los (tedy spíše demokracie silnějších) padl na Annu. Z nás všech byla nejlehčí, její přenos měl být tedy tím nesnadnějším. Náš omyl se ukázal vzápětí, to když se připomenul Ančin strach z výšek. Celu cestu, kdy se střídavě vezla za krkem Poldovi a Vářovi, úpěla, že spadne, a my ostatní, co jsme nenesli, jsme ji museli držet za ruce.
Když už nic jiného, alespoň bylo veselo.
Polda se zase strachoval, že jestli ho takto uvidí někdo známý r(pochopte, jednu holku má za krkem, zatímco další dva kluci ji drží za ruce), už se nikdy nebude moci ukázat v Nonstopu. Jak to s tím dopadlo, zatím ještě nevím.
šestý úkol nás čekal v temnotě podchodu. Dostali jsme snad třímetrové bidlo s hákem na konci a náš pytlíček s dávkou jsme si měli vylovit. Vzhledem k okolnostem (příliš nízký strop, obtížná manipulace s bidlem, málo světla a tudíž špatná viditelnost, prachmizerný hák a stejně mizerné háčky na pytlíčcích) to nebylo nic snadného. Mě například hák z bidla úplně spadl. Nabodl jsem tedy sáček na jednu stranu bidla jako na kopí.
úkol nezvládla jenom Anna, cestu k dalšímu stanovišti tedy prošla se zavázanýma očima.
Sedmé stanoviště se stalo naší osudným. Byla to pavučina a ne zrovna lehká, navíc kromě pravidla, že se nesmíme dotknout žádného lana, platilo i pravidlo, že každý musí projít jinou dírou. Polda prošel horem, obě holky jsme protáhly středovými děrami, pak jsem přišel na řadu já a zvoral jsem to, Vářa tedy prošel cestou, která byla připravena pro mě.
Já měl ale absťák. Nedostal jsme svoji dávku. Nohy mě přestávaly poslouchat, až neodpověděly vůbec. Byl jsem na tom bledě. Byl jsem chromý.
Před skupinou se tedy rozprostřel nelehký úkol. Jak mě dostat na další stanoviště, které nás čekalo snad dva kilometry daleko, v lese za Polnou
Vyzkoušelo se několik variant: stoličku – Polda s Vářou rychle naznali, že to nebude to pravé –, nést mě na zádech – Polda se mnou seběhl z kopce a pak mě musel shodit, i tak to byl celkem výkon –, uvažovalo se o vypůjčení trakaře (když už jsme u toho, jak jsme se později dozvěděli, pár skupin zcizilo nějaký na dvoře stojící trakař, odvezli si na něm svého fyzicky postiženého a trakař zase vrátili), neměli jsme ho ale jak vrátit. Jednu chvíli mě nesli břichem dolů: kluci mě ve předu drželi za ruce, zatímco holky vzadu táhly mé nohy – a já byl prohnutý jak luk. Byla to docela sranda, i když bolestivá sranda, nakonec se ale i ta zamítla.
Když už nebylo zbytí, rozhodli jsme se obejít pravidla a přejít rovnou k slepotě, cestu lesem jsem tedy prožil se zavázanýma očima. Ale i tak bylo veselo
Osmé stanoviště bylo provazovou lávkou, kterou jsme s menšími obtížemi překonali všichni, na devátém, které nás čekalo ještě dále od města, jsme se zase rozdělili na navigátory a hledače (ti měli zavázané oči) a hledali jsme v trávě schované dávky. A pak už jsme zamířili k desítce
Čekala nás v blízké vesnici (jejíž jméno jsem „překvapivě“ zapomněl) a její najití nám dalo trochu zabrat. Přesto jsme nakonec nalezli dalšího bělotvářníka, který nám ukázal natažený provaz a předal papírek s instrukcemi. Měli jsme se – překvapivě – chytnout provazu a nechat se jím zavést do cíle.
Provaz nás vedl naprosto šílenýma a zbytečnýma osmama, z kopce do kopce, přes vrata a kolem hromad smetí, až dovnitř polorozpadlého stavení.
Vevnitř byla klec a nápis. „Tímto jste!“ (nebo něco na ten způsob). A prášek. Moučka! CUKR MOUČKA!
Prásknou dveře – někdo vykřikne“ – trhnu sebou a pohlédnu ke dveřím. Další bouchnutí, výkřik! „Tady policie ČR, otevřete!“
Pak dovnitř vtrhne komando.
Jsou celí v černém a v ruce drží zbraně. S léty nabytou zkušeností nás přirazí ke stěnám a začnou prohledávat. Při tom stále něco křičí
„Tak co, hoši, kdo za to můžu.“
Neváhám ani minutu a okamžitě Poldu napráskám.

Jak jsem později zjistil, dilematem prakticky všech skupin bylo, do jaké míry se mohou vzpouzet a rvát se s komandem, ve kterém jednak ne všichni měli zbraně, jednak ty zbraně, co měli, byly k ničemu. Všichni jsme se ovšem báli, abychom nějak nenarušili slibně se vyvíjející příběh či atmosféru (i když tu bychom vyvolanou rvačkou jenom podpořili), nerval se tedy nikdo. Ale mohli jsme – a, jak jsme se ke konci i všichni shodli, tak jsme i měli.
Zavázali nám oči a vyvedli ven. Cesta netrvala dlouho, ovšem nebýt jejich věčných kliček, mohla být i kratší (no jó, já vím, že to patřilo k věci). Když nám z očí strhli šátek, zjistili jsme, že se nacházíme ve velké, ale polorozpadlé budově. Co ale bylo nejdůležitější, bylo v ní zima (i když zdaleka ne tak velká, jako byla venku).
Zamknuli nás v nejvyšším patře, vrátili nám naši bagáž a ubytovali v jedné z místnosti na desítkách po zemi rozházených matraček. Ze všech skupin jsme dorazili první. Další přibyla snad až za hodinu.
Ráno (neboť už skutečně bylo ráno, někdy ke třetí hodině ranní) nám utonulo ve společném rozmlouvání o uplynulé cestě a nesčetném množstvím pokusů o spánek.
Budíček přišel někdy k půl desáté, my si ovšem už náš neoficiální budíček dali někdy na devátou hodinu (já mezitím ztratil Sambovu botu a velkou část soboty jsem se tedy koupal ve vlastním potu a strachoval se, zda ji dokážu zachránit).
Spolu s budíčkem museli samozřejmě přijít i budiči, tedy Bejza a spol. jakožto primář Smršť(?) a pomocný personál. Ti nás seznámili se situací: jsme v protidrogové léčebně, kde se musíme zbavit naší závislosti, a proto musíme dodržovat tyto pravidla ()– načež se s až překvapivou rychlostí začaly objevovat zbylé pytlíky z předešlé noci. Personál měl co dělat, aby je všechny stíhal zabavovat.
Začali jsme rozcvičkou, následovala běhačka po budově, kdy jsme museli najít a zapamatovat si nejrůznější básničky, poté přišli seznamovačky. Někdy kolem první hodiny odpolední nadešel čas oběda. Servírovala se čočkovka a gulášek (připravoval je Pepek – on by mi neodpustil, kdybych to nenapsal), oboje celkem ucházející. Zato následující program všechno předešlé srazil na kolena. Byl úděsný!!(sorry, lidi, ale je to tak). Pokoušel se totiž napodobovat opravdovou odvykačku, kdy jsme museli vyprávět o našich imaginárních (tj. neexistujících) zážitcích s drogami a o našich pocitech (opět imaginárních) z toho. Samo o sobě to nezní tak strašně – ale zkuste si to: sedět v těsném kruhu v ledové místnosti, třást se zimou, sledovat scénku se zabásnutím feťáků a poslouchat, „tak jak si se cítil, když jsi je viděl, jak fetujou?“. Co ale hlavně, muset na to odpovídat! Všem to lezlo na mozek, o to víc, že to trvalo snad dvě hodiny.
Ke konci nás vytáhli ven, kde si s námi za doprovodu neustávajícího mrholení zahráli sérii fitek (honičky, proplétanou a jiné, už si je všechny nepamatuji). Tehdy nás opustily Venci (byla nemocná), Miky (musela domů) a Linda (tak u té nevím).
Na závěr našeho pobytu v „protidrogové léčebně“ jsme měli na holé zdi namalovat naše pocity z celé této akce. Tady se vyřádili asi všichni (snad mimo mě, bohužel).
V tom za naší skupinou (Blesci, viz hore!) přišel jeden z ošetřovatelů.
„Chce s vámi mluvit primář,“ oznámil, „a vypadal docela rozzlobeně. Radši si s sebou rovnou vezměte vaše věci.“
Sebrali jsme si tedy již dříve sbalené věci a vydali se za zaměstnancem. Místnost, do které nás dovedl, byla ponořená v šeru. Bylo v ní sedm židlí. Na jedné z nich seděl primář, na druhé se choulil Pepek, náš kuchař. Seděl celý zkroucený a i přes okolo se rozprostírající šero bylo vidět některé rány na jeho těle.
Primář počkal, až se usadíme, a potom promluvil. Mluvil pomalu, tichým, ale zřetelným, obviňujícím hlasem. Bylo z něj cítit nepřátelství.
„Měl jsme z vás radost,“ říkal. „Vypadalo to, že už je to dobré. Už jste se skoro oprostili z vaší závislosti, vypadalo to, že už to nebude trvat dlouho a budete se moci začlenit zpátky do normální společnosti. A pak přišlo tohle. Někdo napadl jednoho z našich zaměstnanců a pokusil se ho zabít.“ Primář na chvíli ztichl, všichni jsme však věděli že ještě bude pokračovat. „Všechny stopy ukazují na vás, rozhodl jsem se tedy ukončit váš pobyt v tomto zařízení. Je jen na váš, co teď uděláte. Snad byste se mohli pokusit očistit. Najděte tedy vašeho dielera, muže, jenže stojí za tím vším. Teď běžte.“
Vstali jsme bez protestů. Doopravdy byl čas odejít
Zaměstnanec nás zavedl k východu, kde nám rozkázal, ať si zavážeme oči. „Nechceme přece, abyste naše zařízení ještě někdy našli, ne?“ (Pro ty z vás, kterým to nedochází, dovnitř jsme se taky dostali poslepu.)
Pak jsme již stanuli venku, v chladu a temnotě noci. Pršelo.
„Něco jsem si vevnitř zapomněl,“ ozval se zaměstnanec. „Zůstaňte tady.“
Drželi jsme se za ruce. Zaměstnanec se přece mohl každou chvíli vrátit a odvést nás. Stáli jsme na místě, na hlavy se nám s tichým duněním snášely kapky vody, stékali po vlasech a smáčely nám tváře. Kolem vál vítr a hučel v sutinách polozříceného domu. Jinak bylo ticho; padlo na naši skupinu jako opona zakryje herce po konci představení a bylo stejně černé a nehybné.
Pak zazněly hlasy a mohli to být stejně dobře hlasy anděla a ďábla jako obyčejných lidí, mohly být naším svědomím i naší Matrou. V té jedinečné chvíli, kdy kapky vyhrávaly svoji monotóní dunivou píseň a vítr byl špatným přizvukovačem, mohli být absolutně čímkoliv. Naším prvním i posledním, alfou a omegou, smyslem bytí, určujícím krokem, osudem. Nebo prostě něčími hlasy. Hlavní ovšem bylo, že mluvily o nás.
A mluvili o otroctví a volnosti, bezstarostnosti a zodpovědnosti, o svobodě! O možnosti volby. O dobru a zlu, o odpuštění a – o sázce mezi dvěma neznámými, sázce, jejíž hlavními aktéry jsme měli být právě my.
Hlasy ztichli a nám strhly šátky. Stáli před námi dva neznámí. Jeden bělotvářník v černém plášti, který nabízel bezstarostnost a krásný život v podobě bílého prášku (cukr moučky!), druhý v bílém, nabízející zodpovědnost – a svobodu.
Vyberte si.
A my si vybrali svobodu.
(Teď na vysvětlenou, ty Hlasy byly hlasy z rádia, co přesně ale měly představovat, tím si nejsem jistý ještě teď.)
Popsali nám cestu a my se s bagáží na zádech vydali k prvnímu stanovišti. Stálo u sloupku v parku, označené hořící svíčkou. U ní byl plánek cesty k dalšímu stanovišti a první indicie k nalezení Big bosse.
Pouť nás vedla do polí. Naštěstí brzy přestal déšť.
Někdy ve dvou třetinách jsme narazili na bělotvářníku (ženského pohlaví). Ponejprv nám nabídl bílý prášek a když jsme ho odmítli, ukázal nám kudy dál.
Záře svíčky nás dovedla k dalšímu stanovišti, kde jsme měli plánek cesty a instrukci, jak se dostat k dalším indiciím. Měly být někde v okruhu dvaceti metrů napíchnuté na v zemi zabodnutém klacku. Ten, kdo je vezme, nesmí stát nohama na zemi.
Polda to vzal hopem. Během chvilky našel indicie, pak vyzvedl Annu nad zem a ona sebrala fólii s indiciemi. Stejným způsobem ji pak vrátili na jejich místo.
Na třetím stanovišti jsme museli získat indicii, aniž bychom stoupli do kolem ní vyznačeného kruhu. Opět to vyřešil Polda. Zatímco my jsme ho drželi za ruku a za batoh, nahnul se dopředu a indicie sebral.
Překvapivě pro nás byla kamenem úrazu indicie čtvrtá. Dle informací na stanovišti neměla být na zemi, baterkami (a v jednom případě i Poldovou fyzickou přítomností) jsme tedy začali propátrávat okolní stromy. Nikde nic.
Fólii s indiciemi jsme nakonec našli. Byla připíchnuta snad ve čtyřmetrové výšce na jednom telegrafním sloupu.
Na příštím stanovišti se od nás opojila Anna. Ona a (jméno) se vraceli do Svratky ještě téže noci, takže musely co nejrychleji do Polné na autobus.
Na pátém stanovišti došlo k boji. Čekali tam na nás tři, všichni bledí jako mrtvoly. Nabídli nám fet. My odmítli. Místo toho jsme se z nich pokusili dostat, kde je dielerovo sídlo. Souhlasili, že nám to řeknou, pokud je porazíme v boji (tedy v „Liškách“ – zastrčíte si šátek dozadu za pas a nesmíte si ho nechat nijak sebrat). Zašlapali jsme je do země, zjistili, co jsme potřebovali a ve zmenšené formaci pokračovali dál. Už nás čekala jen jedna zastávka.
Svíčka posledního stanoviště zazářila na pozadí pouličními lampami ozářené Polné. Byl v ní vzkaz, ať zavoláme Taxikáři.
Nepoučeni předešlými zkušenostmi, zase mi vrazili mobil do ruky. Pak zazněly první tóny Fantóma opery a Taxikář se mě zeptal kde jsme. Já jsem samozřejmě nevěděl.
Stejně nás nakonec našel.
Nastoupili jsme a oznámili, kam chceme hodit, načež jsme se po několika dalších zbytečných osmách ve městě dostali k Sokolovně a našemu známému podchodu. Než Taxikář odjel, dám nám dva dopisy: jeden pro nás a druhý pro dielera.
Dopisy byly příliš dlouhé na to, abych dokázal reprodukovat jejich obsah, můžu ale suma sumárum říct, co měly obsahovat. V tom prvním se říkalo něco o ukončení cesty, jak jsme se ovšem později dozvěděli, měl obsahovat i jakési rozuzlení celého našeho dvoudenního dobrodružství. Ke smůle organizátorů to asi nikomu nedošlo. Vy máte to štěstí, že já vám toto rozuzlení mohu říci.
Vrahem je zahradník a zahradník je Taxikář – neboli jinak, Taxikář byl Big Boss celé drogové organizace a dieler, se kterým jsme se setkali na večírku, byl jen jeho pohůnkem. Taxikář nám ho předhodil na hraní.
Druhý dopis byl výhružným dopisem pro dielera a naší zárukou bezúhonnosti.
Jakmile jsme dočetli dopisy, svěřili jsme se do péče bělotvářníkovi, který čekal u vchodu. Ten nás beze slova zavedl dovnitř.
Rozlehlá místnost, do které nás zavedl, se utápěla v pološeru. U stěn pobíhali Bílé tváře. Když jsme se vydali k pódiu, jež stálo na druhém konci místnosti, nepokusili se nás zastavit.
Opona pódia byla zatažená, zpoza jednoho cípu ovšem vykukovala černě obutá noha. Když jsme došli na tři kroky, opona padla. Před námi se objevil dieler. Sklesle seděl na židli, arogantní úšklebek mu ale z tváře nezmizel. Před sebou měl stolek a na něm sklenici plnou bílých prášků.
„Vítám vás,“ ušklíbl se. „Copak si přejete?“¨
„Dej mu ten dopis,“ šeptl jsme Poldovi a ten tak učinil.
Dieler převzal dopis a dal se do čtení. Jak se propracovával k jeho konci, měnila se jeho tvář v masku zmítanou obavami. Odložil dopis, pohlédl na nás a pomalu řekl: „Dobře. Jak se tady dočítám, je se mnou konec. Pokud si tedy už nechcete dát?“
„Ne.“ Řekli jsme to všichni čtyři, jenom každý někdy jindy (toliko k efektu unisona).
„V tom případě,“ pokračoval, „tu pro vás mám protijed,“ ukázal na skleničku s velkými bílými prášky. „Stačí si vzít jeden – a jed z vás bude odplaven. Tedy“¨
„Jak ale víme, že to není další tvůj pokus udělat z nás feťáky?“
„No – nevíme. Můžete to zkusit.“ Sáhl do Skleničky a na okraj stolu vyskládal čtyři prášky.
„Tak to asi ne. Chceme nějakou záruku.“¨
„Dobře, tak by se mohl jeden z vás obětovat a vyzkoušet to a ostatní potom uvidí.“
„Tak jo, Vářo, seš vybranej. Tvoje oběť nikdy nebude zapomenuta.“
Po chvilce hádek se ozval někdo z nás. „Myslím, že takhle to taky nepůjde.“
„Vy si ty prášky tedy nevezmete? Přísahám, že to jsou protijedy.“
Všichni jsme zakroutili hlavou.
„Dobře tedy,“ dieler se začal zvedat ze židle. „Tak já tedy půjdu – a, jak se tady píše,“ v ruce mával dopisem od Taxikáře, „budu užívat zbytku svého života.“
Zahřímala hudba, zablikala světla. Na pódium se vyhrnuli černě odění bělotvářníci a bíle odění neznámí spolu s primářem Smrštěm. Obě strany se pustili do potyčky a po krátkém boji bílá pohltila černou. Primář stanul před námi.
„Ačkoliv je to spodivem, dieler vám opravdu nelhal a tyto prášky jsou protijedem. Vezmete si je tedy?“
„A to zas jó.“
Čapli jsme po prášcích. Hmm! Skvělý hroznový cukr. Myslím, že se vybodnu na cukr moučku a stanu se závislý na hroznovém cukru.
Skrz pódium po vzadu ukrytých schodech dolů nás zavedli do místnosti, kde se konala první oslava. Stoly byly opět plné jídla.
Postupně se dole shromáždilo všech šest skupin. Novoměšťáci chtěli ještě té noci odjet (byli v Polné autem), Bejza je ale požádal, aby tam zůstali ještě na společné zhodnocení akce. Pak jsme si všichni sedli kolem stolu, Bejza nás seznámil s figuranty akce a poté se nás začal ptát na nejrůznější věci, chyby, dobré věci a jiné připomínky (například, jak se později ukázalo, pro většinu byl nejsilnější zážitek celé akce vpád komanda).
A potom „Taxikář“ skončil. Novoměšťáci odjeli domů, my, co jsme zbyli, jsme se přesunuli nahoru do tělocvičny (ano, to byla ta „rozlehlá místnost“), kde jsme si rozestlali na zemi. Než se šlo spát, zahráli jsme si ještě Městečko Palermo (nevysvětluji!) (zabyli mě proto, že jsem měl příliš dobrou obhajobu). Potom jsme budili všechny v tělocvičně ještě dlouho po zhasnutí světel.
Individuální budíček a individuální snídaně byla vystřídána partií volleyballu: čtyři na čtyři, Žďár plus Svratka versus Polná (s přeběhlíkem Kevinem ). Museli podvádět, jinak si jejich vítězství vážně nedokážu vysvětlit.
Následoval úklid a asi hodina vybiky, a pak už jsme zamířili na autobus.¨
Tím končím naše víkendové dobrodružství, honbu za „muškou jenom zlatou“ v podobě cukr moučky i pátrání po Taxikářovi.