Oddíl Aquaterra - Trochu deprese (úklid skal)

Je to fajn, nenecháme se naštvat. Jdu spát o půlnoci, a ač mám budík nastavený na půl osmou, vzbudím se o půl šesté. Vstávej, říkám si, a vážně vstanu, ale pak si uvědoomím, že je víkend a že dneska nejdu do školy.

Nevadí, ještě se trochu prospím. A budím se pravidelně po půl hodinách. O sedmi už toho mám dost. Vstávám a vyhlížím z okna – počasí, že bys vlkodlaka nevyhnal. Sychravo, mlha, k tomu mrholí.

„Ségra, má cenu tam vůbec jít?“ zeptám se Radky.

A tak Radka volá Albymu, ale ten to nezvedá. Napíše mu, ale odpověď jí přijde až o půl hodiny později.

„Už to mělo být hotový před týdnem,“ přijde pak oznámit výsledek. „Takže musíme jít. Řekla jsem mu, že ho zbožňuju.“

„Hmm, já bych mu řekl něco lepšího. Něco jako (neprošlo cenzurou).“

Fajn, klídek, ještě je to dobrý. Rychle se převlíct, sbalit si věci, na nádraží nás hodí táta. Nepodléhat pesimismu, co na tom, že celou Tisůvku budeme muset poklidit sami. Nevěříme, že se v tomhle počasí někdo – kdokoliv – dostaví.

„Brácha, to není možný, Líza!“ řve mi Radka do ucha, když přijíždíme na nádraží (kde se máme sejít). „Já tu holku miluju!“

štěstena se usmála i na nás; není tu jenom Líza, ale i Váša, Myšák, Lenča, Smíša, Anička, Standa, Smajlík a dokonce i Verča (která minulý den pařila a podle toho i vypadá). Autobusem dojet do Cikháje, vystoupit. Ukázat Verosce placatku rumu, dokázat jí, že Žákovi tentorkát nezklamali. Dojít těch pár metrů (asi tisíc) pod Tisůvku a začít sbírat odpadky. Zatím nám není zima, naopak se potíme.

Sebrat pár papírů, přežít menší roztržku s roverama. Dát si pauzu pod Rožštipkou a nechat se vykrmit našema žákama prvního stupně základní školy.

Dojít do škrdlovic a cestou hrát Čáp ztratil čepičku. Přesvědčit Smíšu, že dnes s ní bruslit nepůjdu. Zahrát s děckama pár her. Nastoupit do autobusu. Vystoupit. Vyrazit domů.

Máte z toho depku? Představte si, jakou mám já.

Poeův Havran. Never more.

P.S.: Zase tak tragický to nebylo. Dost se na naší náladě podepsalo počasí – mlha byla hustší než v Rákosníčkovi. A i když se nám určitě nebude chtít, tak příště půjdme zas a zase budem brblat, že je hnusně a že to uklízíme na poslední chvíli. To jsme prostě my. Tak za rok ahoj :)

Raďa